Dnešní televizi jsme si ještě před 25 lety nedokázali představit

Televizní přijímač, zkráceně televizi, má doma skoro každý. Často je středobodem domácnosti, i když moderní technologie to pomalu mění. Souvisí to jak se změnami samotného televizního vysílání a také v možnostech, kde video obsah lze sledovat. Moderní historie je přitom docela krátká.

Před pětadvaceti lety, na konci devadesátých let minulého století, byl standardem klasický televizní přijímač typu CRT (Cathode ray tube). Tedy se skleněnou obrazovkou. Dokonce ještě v prvních letech nového milénia to byl nejdostupnější typ televize. Až v druhé polovině prvního desetiletí se začaly masivně prosazovat moderní ploché polovodičové televize LCD nebo Plasma. Dnešní mládež už bude znát klasické CRT televize spíš jen z muzea, ale komu je přes 20 let, asi si ji ještě vybaví.

Hluboké, neskladné a s malou úhlopříčkou

Byly to velké a těžké krabice, přitom s poměrně malou úhlopříčkou. Běžným maximem bylo 29 palců, což je dnes hodně malá televize. Extrémem bylo nemnoho modelů několika výrobců s úhlopříčkou obrazovky 32 palců (připomeňme, že dnes za docela nízkou cenu koupíme i 70palcové televize). Důvod byl prostý. Zobrazovačem v televizi byla katodová trubice, což byla vlastně velká elektronka. Byla skleněná a těžká, navíc se zvětšující se obrazovkou rostla katodová trubice do hloubky. Takže televize s teoreticky příliš velkou úhlopříčkou by se už nevešla ani na velký stůl.

televize
Group of many vintage old televisions stacked and piled up like a pyramid and a interior background showing a sixties, seventies design wallpaper pattern. Televisions show static signal, or „snow“, and a color test pattern. Computer generated image. Wallpaper patterns are my own design.

A když někdo potřeboval větší obraz? Tak jediným řešením byl projektor nebo televize se zadní projekcí. Ta už nabízela docela slušně velký obraz, který se promítal na plátno. Ano, tyto televize neměly obrazovku nebo displej, ale plátno. Projektor byl za ním uvnitř přístroje, takže celek vypadal jako televize. Bylo to dost drahé a tehdejší projektory neměly nijak extrémní jas, takže takovou televizi bylo možné sledovat prakticky jen v úplné tmě a ani to nebylo nic extra. Zajímavostí je, že takové řešení existuje i dnes, kdy je však projektor laserový. Ale je to taková luxusní specialitka.

Nízká kvalita vysílání

Omezením byla i kvalita samotného vysílání, které bylo analogové s nízkým rozlišením. Nepočítalo se na pixely ale na řádky, kterých bylo podle normy zhruba 500 až 600. Pro představu, vezměte si lepší chytré hodinky a rozlišení jejich displeje roztáhněte na zhruba půlmetrovou úhlopříčku displeje. Ne, to nebyla žádná vysoká kvalita. Samozřejmě je na to nutné pohlížet s ohledem na dobu. Což pro konec CRT televizí odpovídá době prvních GSM telefonů, velkých stolních počítačů a nástupu CD a DVD médií. Z dnešního pohledu pravěk, ale moc dávno to není.

Na konci života CRT televizí se výrobci předháněli v drobných inovacích. Snažili se v principu zaoblenou obrazovku zploštět, ale do dnešních plochých TV to mělo hodně daleko. V úplném závěru éry CRT televizí se objevila poslední snaha o jejich přežití a to takzvané slim CRT televize. Měly zhruba poloviční hloubku než klasické přístroje. Ale v rozvinutých zemích stejně přišel konec CRT televizí okolo roku 2005, v rozvojových přežily ještě necelou dekádu. Ale už to bylo jen paběrkování.

Pamatujete černobílé televize?

V době, o které mluvíme, byly v podstatě všechny CRT televize barevné, stejně jako CRT počítačové monitory. Ale ještě v osmdesátých letech minulého století byly v českých domácnostech naprosto běžné černobílé televize. Důvod byl prostý, barevné byly velmi drahé, stály tehdy okolo 15 000 korun, to je jako by dnes obyčejná televize stála 150 až 200 000 korun. Většina jich byla bez dálkového ovladače, přepínání kanálů bylo mechanické a každý se ladil samostatně. Což zase tolik nevadilo, běžně bylo možné naladit jen dva kanály Československé televize.

Samotné barevné televizní přijímače se začaly v USA objevovat už v padesátých letech minulého století, v Československu začalo barevné vysílání na začátku sedmdesátých let, ale potřebných barevných TV bylo velmi málo. Z počátku byla většina vysílaného materiálu stejně černobílá. Abychom historii uzavřeli, musíme připomenout, že úplně první televizní vysílání a přijímače fungovaly na mechanickém principu. Přístroje měly miniaturní zobrazovač a kvalita obrazu byla samozřejmě velmi nízká. Ale to mluvíme o době před druhou světovou válkou, tedy o třicátých letech minulého století.

Nástup plochých televizí byl pomalý

Vraťme se však zpátky v čase do budoucnosti. Dnes samozřejmé ploché televize mají sice technologicky poměrně dlouhou historii, ale komerčně v rámci televizních přijímačů se bavíme o posledních ani ne čtyřiceti letech. Ty úplně první se objevily v polovině osmdesátých let minulého století v Japonsku, ale jen v podobě kapesních přijímačů. Tedy s malými displeji, ale již i v barvě. Takové přístroje se mimo Japonsko dostaly jen v omezené míře, v tehdejším Československu byly neznámé, problémem byl i jiný televizní standard.

televize

V další dekádě se z komerčního hlediska nic zásadního neudálo. Displeje se začaly pomalu prosazovat u počítačových monitorů a u rozšiřujících se notebooků. Maximem ale dlouho byla úhlopříčka 15 palců, větší byly neúměrně drahé. Celkově se však CRT obrazovky poroučely z monitorů k počítačům dřív než z televizí.

Zlom nastal po roce 2000, kdy technologie umožnily masovou produkci větších panelů za akceptovatelné náklady. Přesto první televize s plochou obrazovkou byly velmi drahé. Jestliže před rokem 2005 stála klasická televize přibližně 10 až 15 000 korun, tak nejlevnější ploché vyšly na troj i čtyřnásobek. Probíhal boj mezi dvojicí technologií, levnější LED a dražší Plasmou. Plasma měla věrnější podání barev, ale takové televize měly větší spotřebu, byly výrazně těžší a prakticky musely stát. Třeba v prvních reklamách se u LCD vyzdvihovala možnost pověsit televizi na strop, tak u Plasmy to nešlo.

Plasma prohrála

Postupem času plasmová technologie bitvu prohrála, protože LED a její odnože nabídly podobnou kvalitu za nižší cenu. Stalo se tak před rokem 2015. V high-endu se náhradou staly OLED panely, které dobře známe z displejů dražších mobilů. V současné době stojí ploché televize zhruba od 4 000 korun, což je méně, než kolik stály CRT televize před koncem své éry. Standardní úhlopříčka je dnes 50 palců, ale zcela běžné jsou i mnohem větší úhlopříčky 64, 70 nebo dokonce přes 80 palců. Ty už samozřejmě nejsou absolutně levné, ale třeba 86palcovou televizi pořídíte pod 35 000 korun. Pokud si tak velkou obrazovku nedokážete představit, tak je to skoro 220 centimetrů. Víc jak dvoumetrová televize není dnes nic neobvyklého.

televize

Vlastně vzniká nový problém, k takto velké televizi potřebujete dostatečně velkou místnost, jinak si budete připadat jako v kině v první řadě. Neustále budete očima švenkovat z kraje na kraj. Standardem je dnes i televize v ložnici, není problém ji zavěsit na zeď. Současné televize jsou velmi lehké, menší v řádu kilogramů. To staré CRT vážily klidně desítky kilogramů. Jenže přes veškerý pokrok to dnes televize nemají lehké.

Ano, je chytrá televize, je online televize, takže na nich lze sledovat lecjaký obsah, jenže trend je jinde. Televize je primárně určená k řekněme skupinovému sledování, současný trend však velí ke sledování individuálnímu. Obsahu je obrovské množství, je snadno dostupný a to samo o sobě vede k tomu, že je konzumován individuálně. Což jde na televizi obtížně, pokud nejste doma sami. Takže dnes televizím mohutně konkurují mobily nebo tablety. Ty sice nedokážou přijímat terestrické televizní vysílání (i když kdysi takové mobily existovaly), ale to vůbec nevadí. Obsah se dnes stejně často šíří přes internet.  

Zdeněk Brunclík Autor článku
Zdeněk Brunclík
Nějakou tu mobilní aplikaci má v telefonu nainstalovanou každý a mnoho lidí si bez nich neodkáže život představit. Jaké jsou v této oblasti nové trendy, jaké vychytávky vám v mobilu nesmí chybět? Poradí vám O2 Guru Zdeněk „Bruno“ Brunclík, který ve firmě pracuje přes 25 let a aktuálně si libuje v produktech značky Apple. Do mobilu si nejčastěji instaluje aplikace pro fitness a zdravý životní styl, protože posilování je jeho celoživotní vášní. V O2 Guru týmu ho přezdívají Q, podle Quartermastera z Jamese Bonda, protože shání nejrůznější HW vybavení na O2 akce, roadshow a eventy. Zajímá se také o 5G a svět rozšířené a virtuální reality.
Související článek Oblíbená akce je opět tady: O2 rozdává smartphony HONOR za pouhou jednu korunu!
Nahoru