Revoluce v roce 1989 změnila nejenom politické poměry ale i ty ekonomické. Dostupností věcí včetně výpočetní techniky jsme dotáhli západ, i když finančně to samozřejmě bylo velmi složité. Přesto se do byznysu a později i do domácností začaly prosazovat klasická PC.
Na PC sestavu se vydělávalo skoro rok
Dodejme, že vývoj počítačů nebyl tehdy tak závratný jako později, takže se díru mezi socialistickým blokem a západem podařilo poměrně rychle vyrovnat. Všeobecný rozmach PC v domácím použití totiž nastal právě až v devadesátých letech, ovšem spíš až v jejich druhé polovině.
Levné však v tehdejším Česku počítače rozhodně nebyly. V roce 1993 stála průměrná sestava počítače, barevného monitoru a tiskárny přes 60 000 korun. To při tehdejším průměrném platu necelých 7 000 korun znamenalo značnou investici. I proto v první polovině devadesátých let nebyly PC běžnou domácí výbavou.
Dobrý procesor byl drahý
Pravděpodobně uvedené PC mělo nějakou verzi procesoru 486, tehdy představená první Pentia byla šíleně drahá. Pevný disk měl běžně kapacitu jen 100 MB. Z dnešního pohledu nepředstavitelně slabá sestava, vždyť i laciný smartphone má vnitřní paměť v desítkách GB a operační paměť je o řád jinde než tehdejší kapacita pevného disku. Ale na tehdejší provoz to stačilo.
Důležitým zlomem byl nástup operačního systému Windows 95, který můžeme považovat za přelomový. Do té doby se běžně používal mnohem jednodušší a graficky méně přívětivý systém MS-DOS, který byl v roce 1995 do Windows 95 integrován. Historie Windows je samozřejmě starší, ale s prvními verzemi se uživatelé v Československu, a posléze v Česku setkali jen výjimečně. První rozšířené byly Windows 3 či 3.1.
Když nebylo na nový, šlo se do bazaru
V druhé polovině devadesátých let se dostupnost PC zlepšila. Ceny začaly klesat a především se otevřel sekundární trh s použitými počítači. A to jak domácí provenience tak dovezené ze zahraničí. Samotných prodejců byly jistě stovky, možná tisíce. Většina stavěla vlastní počítače z komponentů a mnoho počítačových fanoušků si stavělo počítače doma. Na tom se do dneška zase tolik nezměnilo, ale trh se stolními počítači se zmenšil ve prospěch notebooků, které si doma stavět v podstatě nelze.
První notebooky či laptopy přišly na trh už v osmdesátých letech. Ale s těmi současnými toho tolik společného neměly. Disponovaly malým monochromatickým displejem, byly těžké a pekelně drahé i pro zákazníky na západních trzích. V devadesátých letech to už bylo běžné spotřební zboží, ale stále hodně drahé. Ostatně i po roce 2000 byl notebook luxus, průměrná konfigurace stále přes 40 000 korun, stolní počítač bylo možné pořídit za polovinu. A je asi zbytečné dodávat, že výdrž baterie stačila obvykle ani ne na dvě hodiny provozu.
Nepotřebovali počítač, až přišel internet
Od devadesátých let se výbava počítačů poměrně rychle zlepšovala a výkon rostl. Současně klesaly ceny a tak se PC dostávalo do běžné domácí výbavy. Ale samozřejmě trvalo dlouho, než se tak stalo opravdu masově. Vlastně zhruba až někdy do roku 2010. Celý trh potřeboval důležitý impuls. Ano, mládež počítač měla, bez něj by byla ztracená, ale velká část populace dlouho neměla důvod mít počítač doma. Někomu stačil počítač v práci a mnohý ho vůbec nepotřeboval. Protože nepsal texty ani nepracoval s tabulkami.
Zásadním impulsem byl internet. První komerční připojení k internetu a potřebný hardware se začal objevovat v roce 1995. Jenže to byl ještě internet v plenkách, většina dnešních známých portálů vůbec neexistovala, vlastně toho na internetu ještě okolo roku 1998 mnoho nebylo. Většinou se lidé bavili na různých diskusních skupinách, mnohdy jen přes e-mail, protože to bylo levnější.
K internetu se totiž přistupovalo přes modem a běžnou telefonní linku (která tak byla blokovaná). Toto vytáčené připojení mělo charakteristický zvuk, který si můžete poslechnout ve videu. První tuzemští internetoví pionýři si ještě pamatují neomezené připojení za korunu. Jenže to se tehdejšímu Telecomu nelíbilo, a tak připojení zpoplatnil po časových úsecích. Navíc připojení bylo hodně pomalé.
Malý a těžký monitor
Kdo měl později štěstí a v jeho bydlišti se objevil kabelový operátor s poměrně rychlým připojením, měl vyhráno. Tehdejší rychlosti se s těmi dnešními porovnávat nedají, ceny také ne. Dnes je internetové připojení v podstatě za hubičku, navíc je široce rozšířené připojení mobilní. Pro příklad, zřízení pevného připojení a měsíční provoz v roce 1995 znamenaly desetitisícové náklady. Zlom přišel v novém miléniu s rozvojem ADSL linek a bezdrátového dálkového připojení. Mezitím se rozrostl i samotný internet – přišly sociální sítě, ceny počítačů klesly a to byl ten hlavní impulz k masovému rozšíření počítačů do domácností. Dnes však mnohým stačí smartphone a kdo rozšířené funkce nevyužije, tak si ho už nepořizuje.
Ale zpět k samotným počítačům. V principu se PC v roce 1995 chovalo stejně jako dnes. Ovládal se přes myš a klávesnici a daly se k němu připojit další periferie. Samozřejmě v detailech to bylo mnohem složitější. Tak třeba něco jako bezdrátová myš neexistovalo. Monitory byly ještě klasické se skleněnou obrazovkou. Tedy s malou úhlopříčkou ale velkou velikostí a pořádně těžké. Rozlišení bylo mizerné, takže jste si mohli počítat jednotlivé pixely.
Pamatujete diskety?
Největší problémy však byly s ukládáním dat a jejich přenosem. Pevné disky měly malou kapacitu a byly hodně drahé. Kapacita byla ve stovkách MB a externí disk byl hodně výjimečná a luxusní záležitost. Takže se používaly diskety. V roce 1995 už převážně 3,5palcové, ale leckdo měl v počítači i mechaniku na obrovské 5,25palcové. Což byla starší technologie s menší kapacitou. Ta 3,5palcová disketa měla kapacitu 1,44 MB. Ano, jen tak málo. Takže třeba jedna hra potřebovala klidně deset disket, které byly potřeba postupně nahrát.
Jedinou široce rozšířenou alternativou byla v devadesátých letech optická mechanika. Nejprve v podobě CD. To přišlo na trh v roce 1982 jako hudební nosič. Začátkem devadesátých let se začalo CD využívat jako distribuční médium pro počítačové programy. Logicky ty vyráběné v továrně. Kapacita CD byla (a samozřejmě stále je) 700 MB. Ve srovnání s disketou obrovské vylepšení, chvíli to stačilo.
Ale aby takovou kapacitu mohl využít pro uložení dat i uživatel, musely na trh přijít první „vypalovačky“, jak se mechanikám, které uměly vypalovat data na speciální prázdná CD, říkalo. Šlo to jen jednou a zpočátku prázdná CD nebyla levná. Stejně jako samotná mechanika.
Před koncem devadesátých let CD vytlačila DVD, která přišla na trh v roce 1996, původně jako formát pro video. Základní kapacita 4,7 GB již byla velmi zajímavá, navíc bylo možné využít dvě vrstvy a případně na obou stranách disku. Čímž se kapacita násobila. Ale běžné byly ty základní.
První mechaniky byly opět velmi drahé, což platilo především o prvních vypalovacích mechanikách. Ceny se tenkrát vyrovnaly ceně běžného PC. Drahé byly z počátku i prázdné disky, první ceny překračovaly sumu 500 Kč. CD a DVD jsou v počítačích mrtvé už dlouho. Kapacita pevných disků je dnes obrovská za příznivé ceny a i samotné programy dávno přesáhly kapacity těchto médií. Stolní počítače dnes přežívají především v podobě špičkových herních strojů nebo výkonných stanic, pro běžnou práci si lidé kupují notebooky. Jsou praktičtější a cenově dostupné.
