Počítačové okénko pro pamětníky nebo vaše rodiče – 1. část

Leckdo může považovat počítače za poněkud vzdálené téma k mobilům. Ale v praxi mají k sobě hodně blízko. Současné smartphony nejsou nic jiného než kapesní počítače a to s docela vysokým výkonem. Mnohé dokonce lze připojit k perifériím a jako počítače je používat. V první části nahlédneme do moderní historie počítačů a podíváme se na situaci v socialistickém Československu.

Smartphone je také počítač

Možná tomu nebude věřit, ale počítače s námi nejsou tak dlouho. Vlastně jen něco málo přes 40 let, pokud budeme brát v potaz počítače osobní a ještě spíš počítače osobní pro domácí použití. Ne, není to příliš dlouhá doba, i když celková historie počítačů je delší. Jenže ty starší počítače si doma nemohl dovolit téměř nikdo, byly velké a často jejich obsluha vyžadovala celý tým velmi kvalifikovaných pracovníků. Tedy nic pro domácí použití.

Porovnávat první osobní počítače se současnou technikou nejde. To je v podstatě jiný sport. I současný průměrný smartphone má výkon, pozor, obrazně řečeno, na úrovni průměrného počítače z roku 2010. Ale i to lze obtížně srovnávat, protože záleží na operačním systému a dalších faktorech. Třeba i nejnovější iPhony mají relativně malou operační paměť, přitom jejich celkový výkon je monstrózní.

A i když všeobecně mají mobily s počítači na první pohled podobné parametry procesorů, operačních i vnitřních paměti, displeje, periférií, tak je přímo srovnávat nemůžeme. Využití je jiné, ale v mnoha ohledech umí smartphony i počítače to samé v podobné kvalitě či při podobném výkonu. Vlastně docela vyrovnané jsou i ceny.

Co je a co není počítač

Než se pustíme do historie počítačů v Česku, tak si rychle připomeneme, že moderní smartphony nejsou příliš stará záležitost. V podstatě mají za sebou něco okolo 15 let intenzivního vývoje. Před jejich nástupem sice také smartphony existovaly, ale jejich využití bylo omezené, výkon malý, prostě odpovídaly tehdejším možnostem technologií. Tehdejší obyčejné telefony sice také měly docela dost funkcí, ale za kapesní počítače jsme je považovat nemohli.

Definice počítače totiž říká, že je to programovatelný stroj, který podle programu dokáže provádět aritmetické nebo logické operace. Přeneseně, že si ho můžete naprogramovat. Přímo, nebo v přeneseném smyslu. To u obyčejných telefonů nebylo možné, u smartphonů či počítačů to samozřejmě jde. Co na tom, že asi jen málokdo si programuje aplikace na smartphone, ale jde to. Vlastně málokdo si programuje i na počítači. Kdo však chce, snadno může. Ostatní si prostě cizí program či aplikaci stáhnou.

Viděli jste někdy elektronku?

Vývoj osobních počítačů hodně souvisel s technologickými možnostmi. První velké počítače byly elektronkové. Takové nebylo možné miniaturizovat, takže to byla záležitost jen sálových přístrojů a jen v omezené míře v komerční sféře. Mimochodem, elektronky bylo možné běžně najít v televizorech ještě v osmdesátých letech a vlastně všechny staré televize měly skleněnou obrazovku, což byla vlastně také velká speciální elektronka. Dnes jsou elektronky v rámci spotřební elektroniky záležitostí fajnšmekrovských hi-fi zesilovačů za vysoké ceny. Běžně se už nepoužívají.

Nahradily je polovodiče. Ty vymysleli Američané po 2. světové válce, v padesátých letech minulého století se pak začaly masově vyrábět. Koncem padesátých let pak přišel první integrovaný obvod. I proto se od konce šedesátých let začaly objevovat kompaktní kazetové přehrávače a další spotřební elektronika. A také polovodičové počítače, které byly mnohem výkonnější, ale stále to nebyly stolní počítače, jak si je představujeme. Něco jako notebooky si tenkrát asi málokdo dokázal představit.

Intel jistě dobře znáte

Značku Intel jistě dobře znáte a právě tato firma přišla v roce 1971 na trh s prvním mikroprocesorem. Ano, teprve před něco málo víc než padesáti lety. A první písíčko, tedy PC, alias Personal Computer či osobní počítač přišel o dalších deset let později v roce 1981 pod taktovkou společnosti IBM. PC je standardem do dnešních dnů, ale to neznamená, že to byl úplně první osobní počítač. Jen se mu podařilo zásadně prosadit.

Třeba první Apple počítač vznikl v garáži už v roce 1976. Dvojka z roku 1977 už vypadá jako opravdový osobní počítač. Samozřejmě jeho možnosti byly značně omezené, třeba rozlišení obrazu v 16 barvách bylo 40 na 48 pixelů a základním úložištěm dat byla audio kazeta. Pro pořádek, za první osobní počítač se všeobecně považuje stroj Altair z roku 1974 s procesorem Intel 8080. A k němu se ještě vrátíme.

PC se stalo kancelářským standardem, domů si lidé kupovali levnější přístroje. A tak tomu bylo i v tehdejším socialistickém Československu. Dovoz ze západu byl omezen nejen nedostatkem devizových prostředků, ale i vývozními omezeními, které tehdy USA na státy socialistického bloku aplikovaly. Omezení se týkalo vývozu důležitých technologií, kam tehdy výpočetní technika jasně patřila.

V osmdesátých letech minulého století tak rozhodně nebylo možné zajít v Československu do prodejny elektra a koupit si nějaký osobní počítač. Tehdy byl problém koupit i běžné výrobky spotřební elektroniky, takže absence počítačů nebyla ničím překvapujícím. Běžný obyvatel se s výpočetním přístrojem setkala v obchodě v podobě pokladny, méně často pak s kalkulačkou.

IQ 151 nebyl chytrý počítač

Přesto se bylo možné s opravdovými počítači setkat. Nejpravděpodobnější to bylo ve škole (střední, někdy i základní), kde se používaly stroje IQ 151 či na Slovensku PMD 85. To je však řeč už o druhé polovině osmdesátých let, do té doby se s počítači setkali jen vysokoškoláci vybraných oborů.

Počítač IQ 151 byl vyráběný v Novém Boru, PMD 85 nejprve v podniku Tesla Stropkov a byl to o něco modernější stroj. Oba počítače poháněl československý procesor MHB8080A a pokud jste četli předcházející řádky pozorně, tak vás mohlo napadnout, jestli tento čip neměl něco společného s Intelem 8080 z roku 1974. Ano měl, byla to jeho kopie. I z toho je patrné, jak zastaralé možnosti tehdejší socialistická ekonomika z mnoha důvodů měla. IQ 151 byl pekelný stroj s programovacím jazykem Basic, velký, těžký, stále se přehříval. Jako monitor běžně sloužily malé černobílé televize Tesla a data se ukládala na magnetofonový pásek. Slovenský počítač PMD 85 byl podle pamětníků lepším strojem.

Drahý koníček

Běžný zákazník si však ani IQ 151 ani PMD 85 koupit nemohl. A asi by to ani neudělal. Přesto určité možnosti byly. Kdo měl přístup k zahraniční měně nebo jejich poukázkovému ekvivalentu bonům, si mohl zakoupit osobní počítač v prodejnách Tuzex. Běžně bylo v prodeji Atari 800XL a to od roku 1985.

Počítač stál v přepočtu z bonů zhruba 6 000 Kč (pro představu to byla přibližně dvou až trojměsíční mzda). Počítač se připojoval k televizi, tehdy často jen černobílé. Data se ukládala na magnetofonovou kazetu, protože potřebná mechanika, tedy originální magnetofon Atari stál jen 1 000 korun. Existovala i disketová mechanika, ta však byla z nějakých důvodů mnohem dražší než samotný počítač a navíc byl problém sehnat i diskety. Naopak kazety byly v prodeji běžně. V prodeji pak byl i joystick.

Pro představu, jak se tehdy pracovalo s počítačem. Vnitřní paměť na data prakticky neexistovala, takže po startu počítače se zobrazil jen příkazový řádek pro jazyk Basic. Ti nadanější tak mohli začít programovat, ostatní si mohli vzít do ruky návod, kde byly jednoduché prográmky. Jenže bylo nutné celý program ručně přepsat a nesplést se.

Další možností bylo nahrávání programu z kazety, což však znamenalo i desítky minut, než se nahrála jednoduchá hra. A když v přenosu došlo k přerušení, musela se celá zdlouhavá procedura opakovat. Lokálně v Československu vzniklo vylepšení zvané Turbo, které přenos dat z kazety do počítače výrazně urychlilo. Vylepšený magnetofon se dal poměrně snadno poznat, byly v něm nabastlené další součástky. Často se však musela nastavovat hlava v magnetofonu, prostě to nebylo úplně „user friendly“.

Šlo to i bez Tuzexu

Kdo neměl přístup k tuzexovým poukázkám a byl odkázaný na běžnou obchodní síť, tak si mohl pořídit osobní počítač Didaktik, které vyrábělo stejnojmenné slovenské výrobní družstvo ze Skalice. První verze Alfa a Beta byly klony výše zmíněného počítače PMD 85, pro běžného zákazníka byl podstatnější až model Gama, který se začal prodávat v roce 1987 za tehdy značných 6 200 korun, ale do roku 1989 cena klesla až na třetinu původní ceny. Didaktik Gama byl úspěšný přístroj. Byl to totiž klon velmi populárního britského počítače Sinclair ZX Spectrum původně z roku 1982. Didaktik byl v některých směrech vylepšený a každý modelový rok procházel vývojem.

Konec osmdesátých let tak můžeme považovat za první počítačový boom v Česku či přesněji v Československu. Lidé se dělili na Ataristy a Sinclairisty (Didaktik byl prostě považovaný za ZX Spectrum).

Zdeněk Brunclík Autor článku
Zdeněk Brunclík
Nějakou tu mobilní aplikaci má v telefonu nainstalovanou každý a mnoho lidí si bez nich neodkáže život představit. Jaké jsou v této oblasti nové trendy, jaké vychytávky vám v mobilu nesmí chybět? Poradí vám O2 Guru Zdeněk „Bruno“ Brunclík, který ve firmě pracuje přes 25 let a aktuálně si libuje v produktech značky Apple. Do mobilu si nejčastěji instaluje aplikace pro fitness a zdravý životní styl, protože posilování je jeho celoživotní vášní. V O2 Guru týmu ho přezdívají Q, podle Quartermastera z Jamese Bonda, protože shání nejrůznější HW vybavení na O2 akce, roadshow a eventy. Zajímá se také o 5G a svět rozšířené a virtuální reality.
Související článek Operátor O2 uvádí na trh vlastní lokalizační čip O2 tag. V rámci ekosystému Unity je k dostání s výraznou slevou
Kam pokračovat? Mohlo by vás zajímat
VŠECHNY
Nahoru