V druhé části povídání o displejích mobilních telefonů se pomalu prokoušeme do současnosti. Začít však musíme v roce 2007, kdy Apple představil první iPhone. Ten změnil samotný mobil a zároveň ukázal, jak budou vypadat displeje mobilů.
V první části jsme opustili displeje v době, kdy sice již byly barevné, ale stále s malým rozlišením a většinou bez dotykové vrstvy. Ani k tomu nebyl příliš důvod, většina mobilů měla stále mechanickou klávesnici. To však neznamená, že by už tenkrát neexistovaly mobily s dotykovým displejem. Byly to povětšinou smartphony, které však měly rezistivní panely.
S těmi se dnes už téměř nesetkáte, u mobilů zcela určitě ne, používají se u některých průmyslových zařízení. Rezistivní (česky také odporový) displej má dvě vodivé vrstvy a mezi nimi tenkou izolační vrstvu neboli mezeru. Po stisku na konkrétní místo se obvod spojí a zaznamená dotyk. V praxi to znamenalo poměrně silný stisk, aby se podařilo požadované místo na displeji aktivovat.
Když k tomu připočteme malé displeje, tak prst se k používání rezistivního displeje sice použít dal, ale jen v omezené míře. Třeba pro psaní na klávesnici to ideální rozhodně nebylo. Pro ovládání rezistivních displejů se tak používalo dotykové pero. V nouzi šlo použít třeba i tužku, ale hrozilo, že se dotyková vrstva poškodí. Z podstaty technologie nemohla být skleněná, takže ji šlo propíchnout. Na druhou stranu, displej šlo ovládat i s rukavicemi na rukou.
Vrchol tehdejší techniky za 27 000 korun
Jako příklad můžeme vzít populární PDA (tak se kdysi smartphonům říkalo, nebo taky Pocket PC) HTC Universal, který se prodával třeba i pod jménem Qtec 9000 nebo pod označením operátorů. V roce 2006 to byl špičkový přístroj za zhruba 27 000 korun, tedy velmi drahý stroj. Ano, dnes stojí telefony i mnohem víc, ale mzdy jsou také podstatně vyšší. Používal operační systém Windows Mobile 5.0 (dodejme, že tehdy žádný Android ani iOS neexistovaly a nejprodávanějším systémem chytrých telefonů byl Symbian) a jeho barevný displej měl rozlišení VGA. To je 640 x 480 pixelů a to při úhlopříčce 3,7 palce. Pro porovnání, dnes má většina smartphonů úhlopříčku přes šest palců a rozlišení FHD+ což je obvykle přes 2 000 pixelů na 1 080 pixelů. Což je obrovský rozdíl.
V dobových recenzích se dočtete, že velkou výhodou přístroje byla plnohodnotná hardwarová QWERTY klávesnice. A to právě kvůli tomu, že na displeji se nijak pohodlně nepsalo ani perem, natož prstem.
Musel přijít úplně jiný typ displeje
Výrobci věděli, že takové dotykové displeje vezmou na milost zákazníci, kteří potřebují pracovní nástroj, ale běžný zákazník s nimi nedostane žádný bonus oproti klasickému telefonu. Proto se už s předstihem pustili do vývoje vhodnějšího displeje. Tím byl a dodnes je displej kapacitní. Tedy takový, který má vodivou vrstvu a pro ovládání stačí dotyk prstem, protože člověk je také vodič. Kapacitní dotykový displej je tak vyloženě určený pro ovládání prsty, naopak, ovládání dotykovým perem je složité. Ale i to existuje, ale je to dost výjimečné.
Jak titulek napovídá, změna přišla s prvním iPhonem. To z praktického hlediska naprosto sedí, on trh změnil, ale buďme féroví a uveďme, že v roce 2007 Apple předběhlo LG, které představilo model Prada o fous později, ale začalo ho dřív prodávat. Prada měla také kapacitní dotykový displej, ale dnes je to pozapomenutý mobil a nutno dodat, jeho displej (a vše co k tomu náleží v dalším hardwaru telefonu) rozhodně nebyl tak dobrý jako ten u iPhonu.
Uměl roztažení fotek prsty
Takže první iPhone. Jeho panel z dnešního pohledu nebyl žádný zázrak. Vlastně měl menší rozlišení než výše zmíněné HTC při o trochu menší úhlopříčce. Konkrétně to bylo 480 x 320 pixelů a úhlopříčka byla 3,5 palce. Jenže měl úplně jiné rozvržení menu, které bylo přizpůsobené obrazovce, a navíc Apple poprvé využil kouzla kapacitního displeje. První iPhone totiž uměl multitouch, tedy to co dnes používáme naprosto samozřejmě – třeba roztažení obrázku dvěma prsty. Věřte nevěřte, v roce 2007 jste mohli předváděním této funkce trávit mezi přáteli hodiny a hodiny a stále se ozývalo nadšené óch.
Kapacitní displej přitom nebyl žádnou novinkou tehdejší doby. Už v polovině osmdesátých let je měly jedny digitální hodinky z Japonska. Jenže to nevypadalo moc dobře, čitelnost nebyla nejlepší a samozřejmě se jednalo o monochromatický displej. Úspěch prvního iPhonu samozřejmě neležel jen na displeji, základem byl zcela inovátorský přístup k celému přístroji a jeho menu a ovládání. Ale displej tomu hodně pomohl.
Karty byly rozdané a od roku 2007 už nemělo cenu vyvíjet nic jiného, než další variace na iPhone. Což někteří výrobci adoptovali rychle, jiní ne a to narýsovalo budoucí trh. Apple měl s displejem obrovský náskok a jeho kvalit dosáhla konkurence v lepším případě okolo roku 2010, v horším ještě později.
Nebyl totiž kapacitní displej jako kapacitní displej. Problém byl u konkurence především s přesností, což se nejmarkantněji projevovalo u psaní na virtuální QWERTY klávesnici. Dodejme, že i v roce 2011 rozhodně nebyly displeje velké a jemné. Legendární Samsung S2 z roku 2011 měl displej s úhlopříčkou 4,3 palce a rozlišením 800 x 480 pixelů. Tedy rozšířené VGA.
Leckdo by namítl, že tímto bychom mohli skončit, protože od prvního iPhonu se sice displeje výrazně posunuly, ale princip zůstal stejný. Jenže tak jednoduché to není. Ano, princip kapacitních displejů je stejný, ale jejich kvalita je dnes úplně někde jinde než před deseti či patnácti lety.
OLED panely pomalu vytlačují LCD
Na trhu jsou dva typy displejů. Levnější modely využívají displeje typu LCD, dražší mají variace na OLED, nejčastěji to jsou dnes panely AMOLED a P-OLED. Technické detaily nejsou v našem případě podstatné. Vždy záleží na konkrétním použití, ale všeobecně jsou AMOLED panely lepší než LCD. Dnes to ani neznamená vysoké příplatky, nejlevnější smartphony s OLED panely dnes stojí i pod 5 000 korun.
Podstatnější je rozlišení. V kategorii pod 5 000 korun se ještě můžeme setkat s HD či HD+ rozlišením, kdy menší strana má 720 nebo 900 pixelů. Drtivá většina přístrojů má FHD+ rozlišení, kdy menší strana má 1 080 pixelů. Některé špičkové přístroje pak mají i vyšší rozlišení WQHD, výjimečně až 4K. Nutno dodat, že už FHD+ rozlišení je s ohledem na velikost displeje naprosto dostatečné, navíc s vyšším rozlišením roste spotřeba, protože vykreslování je náročnější.
Roste i velikost úhlopříčky. Před deseti lety byl pětipalcový displej velký panel. Když Samsung v roce 2011 představil model Note s 5,3palcovým displejem, bylo z toho velké pozdvižení. Tak velký displej se přeci pro mobily už nehodí, psali mnozí tehdejší recenzenti. No, víc se mýlit nemohli a Samsung pochopil trend. Jenže růst displejů nebyl tak snadný a chtělo to čas.
Smartphony měly docela velké rámečky a v nich vložený displej. Takže když se displej zvětšoval, tak se výrazně zvětšovala i velikost samotného telefonu. A před deseti lety byl smartphone spíš malý přístroj, stále měl v sobě ducha klasických mobilů. Řešením tak bylo ztenčování rámečků, kde zobrazovací panel rostl na jejich úkor a samotný telefon se nezvětšoval. To samozřejmě mělo své limity, takže nakonec se stejně smartphony docela zásadně zvětšily. Tedy v drtivé většině, těch malých je dnes na trhu docela málo a není o ně zásadní zájem.
Pod displej se dostala čtečka otisků a i foťák
S tím samozřejmě museli výrobci řešit umístění senzorů, které dřív využívaly rámečky. Některé se nastěhovaly do výřezu displeje, jiné, jako například čtečka otisků musela cestovat nejprve na záda telefonu, následně na bok, nebo do displeje. Ale to už jsme skoro současnosti. S výřezem displeje přišel jako první Apple s iPhonem X (technicky opět nebyl Apple první, ale prakticky ano) a nastala mánie kopírování tohoto řešení. Některé značky pak nabídly takzvaný průstřel, tedy otvor v displeji, kde je kamera. A vrcholem techniky, i když zatím docela výjimečným, je foťák schovaný pod displejem. Premiantem je v tomto směru u nás málo známá značka ZTE a má ho i špičkový Samsung Z Fold 3 s ohebným displejem.
A právě ohebné displeje jsou dnes vrcholem zobrazovacích panelů u smartphonů. Ale než se jim budeme věnovat, tak si dovolíme poslední odbočku. Na začátku slávy moderních smartphonů se objevily dvě nové kategorie přístrojů. Ta první ve stejném roce jako první iPhone a byla to elektronická čtečka knih. Nabídl ji obchodník s knihami Amazon a jmenovala se Kindle. Byl to podobný úspěch jako iPhone, vyprodala se během půl dne.
Displej jako papír má specifické využití
Čtečka je placka se specifickým E ink displejem, což je panel, který velmi připomíná papír. Má nesporné výhody v energetické úspornosti a je i vhodný pro čtení. Nutno dodat, že je primárně monochromatický, ostatně jako knihy, ale dnes už existují i barevné verze. Má však i podstatnou nevýhodu, překreslování je pomalé. Nikoliv pro posun stránky, ale pro mobily se nehodí. Přesto se E ink displej do mobilů dostal, ale jen u několika exotických přístrojů a to primárně jako druhý displej na záda, kdy sloužil opět pro čtení knih. Ač dokázal zobrazovat i kopii hlavního displeje.
Větší šanci má E ink displej v tabletech, což je ta druhá nová kategorie přístrojů, která přišla s nástupem moderních smartphonů. Tablety jsou vlastně zvětšeniny smartphonů s úhlopříčkou panelu od sedmi palců výše, obvykle však od deseti palců. Ale i v tabletech je E ink displej zatím spíš raritou.
Ohebný displej, kdysi sci-fi, dnes realita
To nejlepší na konec. Ohebné displeje jsou dnes technickým vrcholem. Že by se displej mohl ohýbat, bylo před třiceti lety naprosté sci-fi a i před deseti lety to bylo je na úrovni bláznivých představ vizionářů. Přesto takové displeje jsou dnes běžné a v poslední generaci vše funguje bez problémů. Než se však displej začal ohýbat, vyzkoušeli si výrobci jeho statický ohyb. S tím jako první přišel v roce 2014 Samsung Note 4 Edge, kterému displej přetékal přes pravý bok. Významnější ovšem byl Samsung S6 Edge z roku 2015. Bylo to působivé, když mu displej přetékal do obou boků.
Opravdu ohebný displej jako první ukázala překvapivě neznámá čínská značka Royole u modelu FlexPai. Ale to bylo spíš na efekt a pro reklamu, Royole totiž vyrábí i displeje. Reálně první celosvětově dostupný telefon s ohebným panelem se určuje obtížně. Jedna věc je představení, druhá dostupnost. A v tomto směru to měly první přístroje s ohebným displejem složité. Vítěze určovat nebudeme, podle trhů to byl buď Huawei Mate X nebo Samsung Fold. Oba to jsou přístroje ve tvaru knížky, které se otvírají podle vertikálního kloubu. Huawei vsadil jako Royole na displej z venku, Samsung měl hlavní ohebný displej uvnitř.
Druhou variantou ohebných telefonů jsou véčka, s ohledem na nižší cenu dnes velmi populární. Jako první přišla Motorola Razr, druhým bylo véčko Samsung Flip. Zde je ohebný panel vždy uvnitř a telefon se otvírá podle horizontálního kloubu. První modely však byly pekelně drahé a měly dost nedostatků. Po třech generacích jsou ceny výrazně příznivější a většina nedostatků byla vychytána. Ale stále to jsou luxusní přístroje, což se zřejmě v nejbližších letech nezmění. Ale třeba se pleteme.
