Veřejný telefonní automat je s námi v Čechách již 113 let. Není ale možné mluvit o jeho minulosti, aniž bychom zmínili také historii samotného telefonování.
První telefonický rozhovor uskutečnil Alexander Graham Bell v roce 1876. Tehdy to bylo pouze z jedné místnosti do druhé, ale jednalo se o příslovečný kamínek, který spustil lavinu.
V roce 1881 proběhl první telefonický hovor na území Čech, tehdy ještě pochopitelně v rámci Rakousko-Uherska. Šlo o komunikaci mezi správní budovou hnědouhelného dolu Richarda Hartmana a dva kilometry vzdáleného nádraží v Duchcově. Poté následovala první telefonní ústředna, která kupodivu nebyla v Praze. Fungovala v Ústí nad Labem a měla sto účastníků. Kvalita hovoru byla úzce spojena s drátem tenkým dva milimetry a dlouhým dvacet kilometrů.
Posouváme se do roku 1888, kdy byla vybudována první meziměstská linka. O rok později dostala Praha spojení i s Vídní jakožto hlavním městem monarchie. Léta páně 1896 bylo naše hlavní město připojeno i na evropskou telefonní síť.
Musíme si stále uvědomovat, že soukromý telefon byl věcí poměrně drahou, proto se ujala myšlenka veřejných telefonních automatů. Z těch se posléze staly právě telefonní budky, které se v Praze objevily poprvé v roce 1911. První umístění bohužel není známé, fotograficky je telefonní budka zdokumentována až o dva roky později v podloubí Šternberského paláce.
Jak se vlastně lidé do telefonu ohlašovali? Dnes běžné „Prosím“ se začalo používat až v roce 1918 na návrh ředitele pražské telefonní ústředny Jiřího Felixe. První, co tehdy mohl posluchač ve sluchátku slyšet, bylo zvučné „Ha hej“. A to i navzdory skutečnosti, že klasické „Haló“ bylo známé již mnoho let a poprvé ho použil již Bellův asistent James Tessider.
Posuňme se do období první republiky. Telefonní budky již nejsou výjimečnou atrakcí a existují v provedení dřevěně hranatém a v celoskleněném, které bylo elegantně oblé. Za zmínku stojí fakt, že již tehdy byly veřejné telefonní ústředny využívány k marketingu a mohli jste na nich najít plakáty s reklamním sdělením.
Největší rozmach ale budky zažily ve dvou obdobích. Nejprve za éry socialismu, kdy byla situace dána nedostatečným počtem a kapacitou ústředen. Na vlastní telefon se navíc čekalo i několik let, pro lidi tak bylo jednodušší si jít zavolat „z ulice“. Druhý a poslední vrchol přišel v druhé polovině devadesátých let dvacátého století, kdy počet budek dosáhl asi 30 000.
Od té doby jejich počet klesá, přesto má jejich existence stále své odůvodnění. Telefonní automaty mají totiž stále nenahraditelnou úlohu v případech tísňového volání nebo jako náhradní řešení v případě rozbitého, zapomenutého, ztraceného či vybitého mobilu.
Zaujala vás historie veřejných telefonních ústředen? Připravujeme pro vás další články, ve kterých se zaměříme na čísla, statistiky, zajímavosti nebo také telefonní budky ve světě.
