Kdo jsi v O2, jak dlouho tady jsi a co všechno tvá práce obnáší?
Oddělení, které vedu, se jmenuje Fix Product and Innovation. Co si pod tím představit? Produkty a procesy ve světě pevných linek. Od hlasových, přes DSL a další služby až po řadu „špeků“ jako Conex, voicebandy ale nově třeba i Wttx. Ale řešíme i služby týkající se zároveň několika produktů – třeba hlasové VPN fixně mobilní nebo čistě technologické jako VoWiFi nebo Konvergentní nabídka. Tolik produkty. Inovace, to je hlavně vývoj a IT.
Do O2 jsem nastoupil zhruba před pěti lety na projekt „Alice“ zaměřený na rozdělení O2 a Cetinu, což byla událost. Přece jen se nestává denně, aby měl člověk možnost účastnit se něčeho tak zásadního. Šlo tehdy o vydělení několika desítek miliard korun a stovek lidí. Já jsem v rámci byznys divize měl na starosti jednu z částí věnovanou byznysovým službám. To byla první věc, pak jsem vždycky osciloval mezi produktem a segmentem… vystřídal jsem za tu dobu celkem dost šéfů. Dokonce čtyři za dvanáct měsíců… což byla v té době výzva.
Zhruba před dvěma lety jsem se dostal do segmentu do týmu Honzy Hrušky, a v podstatě až doteď spolupracuju hlavně s ním. Takže když přešel do Technology, posunul jsem se s ním i já. V současné době mám na starosti fixní produkty a inovaci v rámci Technology, ale pořád se cítím být spíš tím člověkem, který do technologické části přináší byznysový náhled, než abych se naopak cítil být víc technologickým člověkem.
Někdy o sobě říkám, že jsem vlastně takový překladatel. Jednak businessu pomáhám pochopit produkty a technologie a překládám to do jejich (a hlavně zákaznického) jazyka. Díky tomu je pro ně jednodušší pochopit, jak můžeme zákazníky uspokojit. Nebo, jako zrovna teď, se snažíme kolegy z Technology přesvědčit, že Obchod je taky náš zákazník (byť interní). K tomu ještě občas pomáhám napřímo s obchodními případy. Pro mě je to reflexe toho, co se děje na trhu, ale taky trošku únik ze škatulky našich korporátních procesů.
Alice – kdo vymýšlí jména projektů?
Víte, že nevím?. Když jsem se do projektu zapojil, už byl pojmenovaný, dokonce měl i svoje logo a tvář.
Co tě za těch pět let nejvíc bavilo nebo naopak štvalo?
Jednak je tu projekt, který dělám trochu bokem, ale hodně mě zajímá. Vychází to v podstatě z doby, kdy se společnost dělila na O2 a Cetin. Zjistili jsme, že nám nefunguje „peering“, byl problém s Googlem, s YouTube. Začali jsme proto řešit Google cache a přímý peering. Celé to přerostlo v poměrně velký projekt, jehož výsledkem je, že zhruba třetinu obsahu, který naši zákazníci sledují na internetu, už vůbec nesledují na internetu fyzicky, ale distribuuje se jim přímo z našeho datového centra. Což si málokdo uvědomí. Zajišťujeme tím nejlepší možnou cenu, velmi vysokou kvalitu – nejsou tam žádní prostředníci, nejde to odněkud z Ameriky, ale přímo od nás. Tenhle projekt je zajímavý i tím, že jsem si ho tak trochu vyvzdoroval. Byl jsem o něm od začátku přesvědčený, byť tehdejší management to moc pozitivně nebral. Přitom dneska je to jedna z nosných věcí. Mimo jiné právě tohle, tedy naše spolupráce s Googlem, byl přesně ten moment, kdy jsme se začali vůbec zajímat o kvalitu našich videí, a vzešlo z toho i dnešní označení produktu – HD. Takže tenhle projekt považuju tak trochu za svůj osobní, takové moje „bejby“ v téhle firmě.
Máš v O2 nějaké oblíbené místo? Kde se ti dobře pracuje?
Přišel jsem do firmy z flexi office, takže nejsem ten, kdo by měl s open space problémy. Na druhou stranu o sobě vím, že pokud mám nějaký důležitý úkol, potřebuju se zamyslet, tak nejlíp se mně osobně pracuje buď hodně brzo mezi pátou a devátou ranní nebo večer po osmé doma. Případně, když jsou prostě kanceláře prázdné a všichni jsou buď už, anebo ještě doma. Nezvoní tolik telefon, máš šanci vypadnout z kolotoče schůzek, mailů a podobně…
Kdybys měl říct něco o lidech, se kterými ses v O2 setkal, jací jsou?
To je složitá otázka, podle mě se to nedá generalizovat. Je tu v každém případě obrovská obměna lidí. O2 se dá rozdělit i na dvě skupiny lidí: na jedné straně jsou ti „držáci“, kteří tu pracují roky, dokonce desítky let… a potom ti, kteří se naopak moc dlouho nezdrží a po pár letech jdou zase dál. Myslím, že není možné říct, jestli je dobře nebo špatně, být u firmy dlouho, anebo naopak. Co je ale důležité – i ve chvíli, kdy člověk pracuje někde hodně dlouho, měl by se v rámci firmy posouvat. To znamená, že není nutné měnit často zaměstnavatele, ale měl by se vyvíjet typ práce a činnosti, aby ho to bavilo. Já osobně si nedovedu představit, že bych jednu a tu samou činnost vykonával beze změny celé roky.
Myslím si, že ale člověk, který je inovativní, baví ho vymýšlet nové „hračičky“ a věci, tak před sebou pořád potřebuje mít novou výzvu. Něco nového a neprobádaného.A kromě toho samozřejmě, jedna věc je to, co chcete dělat, a druhá, co firma potřebuje.
Každopádně mi vyhovuje ta změna z trochu těžkopádného Telecomu k flexibilnější, zákaznicky orientované firmě, kterou se O2 pomalu stává.
A jaký je Tomáš v soukromí?
V minulosti jsem hodně sportoval… mám rád míčové sporty, rád soutěžím, vyhrávám. Což jsem si svým způsobem přinesl i do práce. Rád vyhrávám i v byznyse. Můj přístup je bojovat čestně, ale s důrazem na výsledek. Protože to, co se počítá na konci, je to vítězství. Kdysi jsem dobře hrával tenis, kdo jezdí pravidelně na O2 Hry do Rakovníka, tak bude vědět. Pomalu bych čekal, že přijde někdo mladší, kdo mě začne porážet, ale zatím k tomu nedošlo. Rád taky vyrážím na běžky se svou 19letou dcerou, což je pro mě jako tátu skvělý pocit.
Druhá věc, která mě chytla asi před 15 lety, je motorka. Baví mě to a píšu o tom i články. Moje krédo je, že nejezdím rychle ani daleko, ale vysoko. Lákají mě Alpy, konkrétně francouzské Alpy. V poslední době i v O2 vidím přibývat motorek, ale já nezačal letos, ale před těmi 15 lety.
Má “země zaslíbená“ je Francie, napsal jsem o ní i několik článků. Baví mě organizovat poznání nového nejen pro sebe, ale i pro kamarády. Mám svůj malý motogang, už jsme asi projeli skoro každou silnici v Česku, ale i v horách v okolních zemích. Ve frankofonních státech jsem nějakou dobu žil a Švýcarsko i Francie mi přirostly k srdci.
Vedeš si třeba nějaký deník z cest?
Píšu články na www.motorkari.cz. Především popisuju svoje zkušenosti s cestami do francouzských Alp, ty pozitivní, ale i negativní.
Na čem jezdíš?
Když jsem byl teď venku s kolegy, zjistil jsem, že už mám de facto „dědečka“. Mám 10 let starou pohodlnou motorku na pohodovou jízdu, která má najeto víc než sedmdesát tisíc kilometrů. Nepotřebuju jezdit rychle, nejezdím okruhy. To, co si užívám a potřebuju, zkrátka můj „Banďourek“ – Suzuki Bandit 1250S krásně splňuje.
Co motorky a technologie? Používáš nějakou? Třeba speciální navigaci?
Používám především off-line mapy v mobilu, jsou i krásné mapy vydané speciálně pro motorkáře. Říkají mi sice, že jsem „analogovej“, ale v horách občas není on-line navigace ta nejlepší volba. Snažím se navíc používat navigaci za jízdy co nejmíň, protože zbytečně rozptyluje. Radši zastavím a podívám se… Anebo občas prostě dojedu jinam, než jsem plánoval. Jedeme například do Krušných Hor, a na mobilu vidíme bouřky, takže ve finále skončíme v Děčíně místo v Karlových Varech.
Zmínil jsi, že se angažuješ i mimopracovně, například v mentorském programu nebo jako lektor. Co tě na tom nejvíc láká?
Všiml jsem si, že – hlavně, když jsem byl mladší – když se mi pracovně hodně dařilo, bylo to i na základě toho, že jsem měl dobrého šéfa nebo mentora, někoho, kdo mě vedl. Když jsem se teď po letech za podobnými vztahy ohlédl, napadlo mě, že bych to společnosti mohl zase „vrátit“. Působil jsem například ve SmartUpu, spolupracoval jsem s neslyšícími, připravovali filmový festival pro neslyšící, to byla hodně zajímavá zkušenost, i poznat celou tu komunitu. Přednáším i v rámci O2 learning, kde předávám svoje zkušenosti s tím, jak funguje internet, co to je peering a další… absolvoval jsem už víc než dvacet běhů a pořád mám plno. V listopadu budu mít v rámci O2 learningu další přednášku na téma Internet hýbe světem.
Zároveň působím i v rámci firmy jako mentor. Pokud za mnou přijdou kolegové, že potřebují poradit, samozřejmě se o svoje zkušenosti rád podělím. Jsem zapojený snad do všech programů, které tu běží – SmartUp, Mentoring a další.
Hodně lidí se mentoringu bojí, protože mají pocit, že nejsou „top“, nejsou „dost dobří“. Musel jsi něco podobného taky řešit?
Pro mě jsou tyhle věci hodně o věku a zkušenostech. Navíc si pořád myslím, že je víc lidí, kteří pomohli mně, než těch, kterým jsem pomohl já. Takže mám pocit, že mám co vracet. A někdy opravdu stačí jen mít dost zkušeností, být o pár kroků napřed, abych mohl říct, tohle už jsem prožil, to znám, to už jsem musel řešit… což pomůže tomu druhému vidět věc z jiného úhlu, v jiných souvislostech. Je to spíš o tom, nebát se do toho vstoupit a předávat svoje zkušenosti.
Něco, co o tobě možná málokdo ví?
V Telcu se pohybuju už 25 let, a i když se pořád je co učit a dynamika oboru je obrovská, čím dál tím víc se smiřuju s tím, že už patřím ke starým a zkušeným matadorům. I proto jsem si dal za cíl něco předat těm, co o to stojí. Snažím se, abych nebyl ten stařec, co jen vykládá, že Rubikovu kostku uměl složit už v roce 1988. Těší mě, když můžu někomu pomoci srovnat si život pracovní (ale někdy i soukromý). Toto jsem si dal jako osobní cíl. Ale nakolik se mi to povedlo splnit, už musí posoudit jiní, tahle KPI zhodnotí až čas.
