Kdy jsi začal pracovat pro televizi?
Začal jsem někdy v 18 letech, kdy se přede mnou otevřela možnost dělat asistenta produkce pro Nova Sport. Šlo hlavně o archivaci videokazet a podobně, ale jelikož jsem asi byl docela šikovnej, dostal jsem záhy na starosti internetové přenosy Ligy mistrů. Byla to pro mě cenná zkušenost, navíc jsem tam poznal Marka Kindernaye, Tomáše Radotínského, Vaška Pilného nebo Pavla Horáka, se kterými jsem se po letech zase potkal na O2 TV Sport. Mezitím se však naše cesty rozdělily.
Jak to?
Já jsem se z Nova Sportu přesunul do rádia FORTUNA, kde jsme dělali různé analýzy a servis pro sázkaře. To mě celkem bavilo, ale od začátku jsem vědět, že budu chtít jít výš. Pak se rozjel O2 TV Sport a Vašek Pilný se mi ozval s tím, jestli bych neměl zájem o pozici reportéra. Řekl jsem, že jo. Potom už tedy následoval první casting, jenž se skládal z několika věcí. Šlo o vědomostní test napříč různými sporty, pak čtení z papíru, na němž byly různé názvy klubů a my si museli dát pozor na jejich výslovnost. Jako poslední jsme absolvovali simulovaný rozhovor, kdy si Tomáš Radotínský zahrál na Pavla Vrbu a já ho měl zpovídat těsně poté, co se nepostoupilo na mistrovství Evropy (usmívá se). Měl jsem z toho tenkrát celkem slušný pocit a skutečně to dobře dopadlo. Ozvali se mi už za pár dní, že si z osmi lidí vybrali právě mě.
Kdy jsi zjistil, že zrovna tato pozice tě bude v životě naplňovat?
Já jsem chtěl hlavně dělat něco kolem sportu. Přiznám se, že hodně by mě lákala i nějaká činnost přímo pro klub, ale k tomu musí mít člověk známosti i zkušenosti. Na pozici reportéra mě každopádně baví ten adrenalin kolem toho. Láká mě být přímo u trávníku a mluvit s lidmi, s nimiž jsem trávil svoje mládí. Občas bych samozřejmě rád skočil přímo do utkání, ale to by asi nedopadlo dobře. Má role je už holt někde jinde. Dneska je to takový fofr, že bych na tom hřišti mohl i zkolabovat (s úsměvem).
Při rozhovorech působíš dost suverénním dojmem. Býváš ještě vůbec někdy nervózní?
Určitě jsem byl nervózní u mé premiéry. Tehdy to bylo s Petrem Jiráčkem o poločase utkání Jablonec – Sparta a zajímavé je, že i když před samotným rozhovorem jsem až tak velkou trému necítil, ta pravá nervozita nastala až po něm. Uvědomil jsem si, že už to není žádná sranda, že už na mě kouká několik tisícovek lidí. Postupem času se ale člověk zklidní a vykolejí ho už jen věci, na které si musí dávat dobrý pozor. Hrozně důležitá je v tomhle směru první otázka. Ta navodí celkovou atmosféru rozhovoru, navíc musí diváka něčím upoutat. Proto nemám rád takové ty obecné věty typu, jak byste zhodnotil dnešní zápas… Někdo říká, že otázka má být jako švihnutí biče, ale já tento názor úplně nesdílím. Podle mě musí být hlavně zajímavá, aby si divák chtěl vyslechnout odpověď. Samozřejmě ale vždy záleží i na samotném respondentovi.
Jak vypadá tvá příprava?
Myslím, že je celkem pečlivá. Stejně jako komentátoři se musím připravit tak, aby mě pak v akci už nic nezaskočilo. Přes týden si tedy píšu různé statistiky, navíc často jezdím natáčet do klubů, kde se člověk také dozví leccos zajímavého. A nemůžu opomenout ani naše oblíbené cesty na samotný zápas, kdy s kolegy probíráme duel v autě a měníme si informace.
Tvá práce tedy nespočívá jen v samotných rozhovorech, ale i v tvorbě zápasových příspěvků a dalších věcí…
Přesně tak. Každé pondělí máme pravidelnou poradu, kde vybereme, jakým tématům se budeme ve studiu věnovat. Následuje obvolávání lidí v klubech s tím, kdy k nimi můžeme jet natáčet. Nabraný materiál pak sestříháme a dáváme ho ven. To je ovšem program v týdnu bez Ligy mistrů. Když se hraje Champions League, je toho prostoru na všechno ještě mnohem méně. Někdy se stane, že dělám v kuse dvanáct nebo třináct dní… Nikdy to není tak, že bych jen o víkendu přijel na zápas a po něm měl hotovo.
Když se ale vrátíme k těm rozhovorům, na který z nich jsi nejvíce hrdý?
Těžko říct. Vybrat jeden si asi netroufnu. Určitě jsem ale dělal rozhovory s hodně zajímavými jmény jako Tomáš Rosický, Gareth Bale nebo Edin Džeko… S každým z nich to pro mě byl zážitek. Že by ale jeden z těch všech rozhovorů byl pro mě úplně TOP, tak to asi ne. To by nejspíš byl začátek konce (směje se).
Jak to vlastně vypadá po zápasech slavné Ligy mistrů?
Vybereme si hráče, které chceme zpovídat, a pak už je na tiskovém mluvčí, aby nám je přivedl. Touto cestou bych tak chtěl pochválit plzeňského Vaška Hanzlíka, který předvedl fantastickou práci v Madridu. Během deseti minut přede mě postavil šest Plzeňáků a já měl rázem splněno, zatímco všichni ostatní netrpělivě čekali na prvního fotbalistu Realu… Ono to totiž mnohdy není vůbec jednoduché. K dispozici sice máte všechny hráče, před utkáním ale dostanete takovou brožurku, kdo mluví jakým jazykem. No a třeba v Realu byli jen čtyři hráči, kteří umí anglicky. Konkrétně Thibault Courtois, Luka Modrič, Gareth Bale a Tony Kroos. Ve výsledku tak tihle kluci musejí novinářům odpovídat daleko častěji než ostatní. A ne vždy se jim to líbí. Třeba Bale dával po utkání s Plzní celkem jasně najevo, že anglicky umí i další hráči z týmu, jen se zdráhají to přiznat.
Pojďme teď zpátky do FORTUNA:LIGY, kde po každém televizním utkání zpovídáš oba trenéry. Jaké to je dělat rozhovor třeba s jabloneckým Petrem Radou, který už mnoho let platí za vyhlášeného bouřliváka?
Já se na Petra Radu vždycky těším. Podle mě je to fantastický člověk, se kterým v osobním životě musí být hrozná sranda. A tuhle svou náturu nejspíš přenáší i na hráče, což bylo znát už ve Spartě a je to vidět i teď v Jablonci. Zkrátka ho mám hodně rád, je to taková veselá kopa. A ani s ním nemám žádnou negativní zkušenost. Naopak je s ním často velká zábava. Kdybychom při zápasech vyčlenili jednu kameru čistě jen na něj, tak se lidi asi celkem nasmějí. To, jak všechno prožívá a jak se nechá strhnout okolím, je něco neuvěřitelného. Navíc má u toho často super hlášky (směje se).
Kdo s úsměvy šetří, je zato trenér Plzně Pavel Vrba. Máš větší obavy, když jdeš na rozhovor právě s ním?
Obavy bych neřekl. Ale člověk si stoprocentně musí dávat větší pozor na to, co říká. Ta volba vhodných slov je u Pavla Vrby klíčová. Ale samozřejmě je to jak kdy. Už jsem ho zažil naštvaného po výhře i v relativně fajn náladě poté, co jeho tým odcházel s debaklem. Když jsem ale předtím říkal, jak důležitá je volba první otázky, tak u Pavla Vrby je neméně důležitá i ta druhá, třetí a vlastně všechny ostatní (směje se). Už se mi stalo, že když se nějaký souboj nevyvíjel pro Plzeň moc dobře, dostával jsem od kamarádů během zápasu zprávy, že se mám nač těšit a podobně… Já to ale takhle nevnímám. Pokaždé jdu odvést nějaký výkon a je skoro jedno, kdo stojí na druhém konci mikrofonu. I když přiznávám, že s Pavlem Vrbou je to trochu jiné než s ostatními trenéry.
Působí tedy i na tebe jako takový protipól Jindřicha Trpišovského, jenž je směrem k novinářům vždy maximálně otevřený?
To ale není jen Jindra Trpišovský, takových trenérů je víc. Třeba Pepa Csaplár je tím proslulý, na jeho pozápasových tiskovkách je vidět, že ho ta práce hrozně baví. Ono jde i o to, že tihle lidé prostě mají co říct. Jsou trenéři, kteří dokáží mluvit hodiny a vlastně nic se nedozvíte, což ale rozhodně není tenhle případ. Pro reportéra je pak samozřejmě vždycky snazší, když je trenér maximálně otevřený.
A jaký vztah máš ke kouči Sparty Zdeňku Ščasnému?
Já s ním vycházím skvěle, teď jde o to, zda tak vychází i on se mnou (směje se). Ale ne, náš vztah je dobrý a naprosto profesionální. Nikdy jsem s ním neměl sebemenší problém. A snad můžu říct, že teď už mi toho řekne mnohem víc než na začátku. Dřív byl hodně nepřístupný a nikdy nechtěl nic prozradit, teď už ale klidně přijde i sám od sebe a začne se bavit o fotbalových věcech. To se pak ta práce dělá samozřejmě mnohem lépe.
Dělají tohle trenéři často, že se za tebou zastaví a povídáte si o fotbale?
Jak kdo. Ono taky hodně záleží, kdo z nich chodí sledovat rozcvičku a kdo zůstává v kabině. Ty klíčové věci, jako třeba překvapivé rozestavení a podobně, mi ale samozřejmě raději neřeknou. Bojí se, že to použijeme ve vysílání a hned to bude každý vědět. Vybavuji se třeba situaci, kdy Slavia hrála v Karviné a v nominaci na zápas vůbec nebyl Alexandru Baluta. Zeptal jsem se na důvod trenéra Trpišovského a ten mi narovinu řekl, že Baluta neplní pokyny a že s ním teď prostě není spokojenost. Nebylo to nic tajného, tak jsem to předal divákům. Za pět minut za mnou ale přišel tiskový mluvčí Slavie a hned se ptal, kde jsme tu informaci vzali. Odpověděl jsem, že přímo od trenéra, a bylo to v pohodě (usmívá se). Sám za sebe pak mohu říct, že jsem nikdy žádnou tajnou informaci nezneužil ve svůj prospěch. To bych nikdy neudělal.
Samostatnou kapitolou v české lize byl italský kouč Andrea Stramaccioni. Jaké bylo dělat rozhovory právě s ním?
Musím říct, že zpočátku jsem z toho měl velký respekt. Anglicky se domluvím, ale určitě nejsem rodilý mluvčí… Navíc není jednoduché dávat v cizí řeči otázky a následně ještě překládat odpovědi. Zvlášť když tady máme interní pravidlo, že překládat začínáme až po třetí odpovědi, nikoli už po té první… Co se ale týče samotného Stramaccioniho, tak musím říct, že minimálně v úvodu jeho angažmá na mě dělal silný dojem. Na tiskovkách mluvil hodně zajímavě. Navíc byl vždy skvěle oblečený. Co se týče dress code, tu zdejší úroveň zvedl fakt stylově. S výsledky už to ale bylo horší.
Jak se choval bezprostředně po zápase?
On vždycky nejdřív někam zmizel! Děláme to tak, že jako první chodí k mikrofonu trenér hostů. Když ale hrála venku Sparta, na rozhovor musel nejdřív trenér domácích. Bylo to takové zvláštní. Stramaccioni vždycky přišel až po delší době a nikdo nevěděl proč. Dokonce jsem slyšel, že chodil někomu telefonovat, co má vlastně říkat, ale tomu já moc nevěřím. Spíš si myslím, že si potřeboval utřídit myšlenky. Jeho oblíbeným spojením pak bylo „We didn´t kill the game!“. Obecně mi ale přišlo, že svůj tým hodnotil až příliš mírně. Možná si to v klubu nechtěl s nikým rozházet, možná byl ten důvod jinde. To ví jen on sám.
A zažil jsi některý vyloženě nepříjemný rozhovor, který jsi měl chuť předčasně ukončit?
Jeden podobný v hlavě asi mám. Šlo o derby, Slavia tenkrát vyhrála na Spartě 2:0 a vůbec poprvé ji vedl trenér Jaroslav Šilhavý. Položil jsem mu otázku, on začal odpovídat a najednou prchal pryč! Já stál tehdy zády ke kotli Sparty a vůbec jsem nevěděl, co se děje. Až pak jsem se otočil a viděl ten dav, jak se řítí přímo na mě… Bylo to live vysílání a ten rozhovor se pak musel dotočit v tunelu. Po utkání navíc na lavičce domácích skončil Zdeněk Ščasný, s nímž jsem tenkrát dělal hodně emotivní rozhovor. Nenásilnou formou jsme došli k tomu, že už na Letné nebude pokračovat.
Jako fotbalový reportér jsi během sezony téměř každý víkend někde pryč. Jak tohle snáší přítelkyně?
Naštěstí je hodně tolerantní. Věděla, že jsem fotbalový blázen a že to se mnou nebude mít o víkendech jednoduché. Nikdy mi ale neřekne, že jsem málo doma nebo proč jedu zase pryč… Vím, že v ní mám prostě poklad. A je jasné, že když se zrovna nehraje, snažím se jí to všechno maximálně vynahradit. Takže jedeme na výlet, do divadla, na návštěvu k rodičům a tak.
A máš nějaké pracovní cíle, kterých bys chtěl ještě dosáhnout?
Musím říct, že nesnáším stereotyp. Úplně ho nenávidím. Proto jsem rád, že každý den mohu dělat něco trochu jiného a vyřádit se v různých směrech. Kdybych měl od pondělí do pátku vysedávat někde v kanclu, to bych asi nezvládl (usmívá se). Zkrátka mě lákají nové věci a snad mohu prozradit, že bych se jednou chtěl stát moderátorem a vybírat si hosty do studia. To je taková má další meta. Nemůžu říct, jak mi to půjde, ale je to můj cíl, kam bych se chtěl jednou posunout. Takovým mezikrokem k tomu mohou být nadčasové rozhovory, které plánujeme pro jarní část FORTUNA:LIGY. Mám jistou vizi i s tvorbou fotbalových dokumentů, tak snad to všechno klapne!
