Slovo hackování nebo hacker má sice v televizním zpravodajství velmi negativní nádech, ale ve skutečnosti znamená něco jiného než nabourávání se do počítačových systémů. Hackeři vždy hledali slabá místa systému a skuliny v něm – často ale i proto, aby ho dokázali vylepšit. Kreativní myšlení a ignorování zaběhnutých postupů může vyřešit nejeden problém.
Hackerem je občas každý z nás, stačí něco použít jinak Třeba pivní tácek podepírající naklánějící se stůl je typickým hackem. Hackují naprosto spořádaní občané, kteří chodí parkem nejlogičtější cestou a ne po dlaždičkách, které jim možná hezky, ale neprakticky kdysi nakreslil do výkresu architekt, který pak do jejich parku nikdy nevkročil.
Podobná je i myšlenka „hackathonů“ na londýnské Campus Party – týmy programátorů se sejdou nad jedním tématem a pokusí se jej během předem určeného časového limitu „vyřešit“ – například naprogramovat aplikaci, která pomůže řešit dopravní problémy ve městě.
Hackaton byl dřív doménou pouze programátorů. Sešli se, obvykle o víkendu, ujasnili si, jaký problém chtějí vyřešit, a vrhli se na to. Když byli dostatečně kreativní, na konci víkendu věděli, jak dosáhnou cíle. Ještě třeba neměli hotovou aplikaci, ale už věděli, jak bude fungovat to, s čím do té doby měli velký problém a nevěděli, jak na něj.
Týmy účastníci se hackatonu nejsou nikde zavřené. Každý den se sice sejdou s organizátory, ale jinak mohou přemýšlet a rozvíjet svoji myšlenku, ideu či rovnou aplikaci, ve vlastním tempu. Mají plno energie a představ, co by se mělo stát. Zatím nevědí jak. To je právě úkolem jejich schůzek – najít cestu, která umožní splnit jejich představu.
