Pozorného čtenáře jistě titulek článku zaujal. Ano, před přibližně třiceti lety běžný člověk mobil neměl. Psal se rok 1991 a sice první mobilní síť v tehdejším Československu právě v tomto roce odstartovala, ale byl to jednoduše luxus. Služby byly drahé a ceny mobilů se rovnaly cenám ojetých aut. V tehdy se reformujícím Československu obzvlášť, ale luxus to byl i na bohatém západě. Prostě nová technologie, v pravdě přelomová.
Pamětníci si vzpomenou, že v roce 1991 představa, jak jednou budou mít v kapse nadupaný počítač, byla jednoduše ze sféry sci-fi. Takový Star Trek, tam přístroj podobný modernímu mobilu používali. Realita však byla zcela odlišná. Samotný osobní počítač byl v té době luxusní záležitostí, stroje formátu PC stály desítky tisíc korun. Internet v moderní podobě v tomto roce odstartoval, do Česka se však dostal až o rok později a to jen na univerzitní půdu.
Realita byla úplně jiná a my si ji zkusíme připodobnit k funkcím smartphonu.
Telefonování
Možnosti běžného občana byly omezené. Buď měl telefon doma nebo v práci, pak si mohl zavolat, pokud však protistrana měla stejné možnosti a navíc byla u aparátu. Výjimečná byla tehdy i hlasová schránka. Prostě jste se dovolali nebo ne. V terénu byla jediná možnost a to telefonní budka. Tu nakonec vytlačily mobily, ale v roce 1991 to byla naděje na cestách. Mělo to dvě úskalí, potřebovali jste minci a také pamatovat si telefonní číslo. Ano, telefonní seznam tehdy byl buď v hlavě a nebo v papírovém diáři.
SMS
Tak tady budeme rychle hotoví. V roce 1991 neexistoval běžný způsob, jak někomu on-line napsat, internet neexistoval. Pokud jste chtěli poslat vzkaz, tak jste museli poslat pohled, dopis nebo alespoň korespoňák. Co? Korespondenční lístek byl formát pro poštovní styk, měl podobu papíru formátu pohlednice, ale bez obrázku. I k našemu překvapení stále existuje, ale dnes už ho bude znát málokdo. Dodejme, že s ohledem na rychlost doručování jste se odpovědi dočkali v ideálním případě ještě ten samý týden. Pro pár slov šlo použít i telegram, ale rozhodně to nebyl běžný komunikační prostředek.
Kalendář, kalkulačka, atd.
Běžná výbava mobilů a dnes smartphonů tehdy představovala papírový diář a samostatnou kalkulačku. Frajeři měli „kapesní“ mikropočítače, které to zvládaly také a kalkulačku měly i některé digitální hodinky. Nejběžnějším kancelářským nástrojem však byla tužka a papír. Výhodou pak bylo, že život byl mnohem pomalejší, co dnes řešíme v rámci minut či hodin, bylo tehdy na dny i týdny.
Facebook, WhatsApp
Nic takového neexistovalo a to platilo prakticky i pro víc jak další desetiletí. V praxi se lidé scházeli, to byl takový Facebook, prostě tváří v tvář. Chtěli jste něco prodat nebo koupit mimo běžné obchody? Pak jste si šli podat inzerát, tehdy byly novinkou inzertní noviny Annonce. A když jste se chtěli seznámit, tak jste mohli zajít na diskotéku a nebo si opět podat inzerát. Nebylo to většinou zadarmo a vyžadovalo to pak poštovní písemný styk než došlo na první rande. A když na něj došlo a dotyčný měl zpoždění, tak se prostě muselo čekat. Zavolat nebylo kam.
Fotoaparát a Instagram
Fotilo se už tehdy o sto šest. Akorát selfie se dělaly trochu obtížně a fotky nebylo kde vystavovat. Fotoaparáty byly tehdy jen analogové, tedy na kinofilm či jiné méně obvyklé formáty jako třeba diapozitivy. Ty měly výhodu, že jste mohli pozvat přátele na mejdan a pokud jste doma měli diaprojektor, tak jste mohli udělat velkou foto show.
Běžnější byly klasické papírové fotky. To jste si museli koupit vhodný kinofilm (na focení přes den nebo v noci byly jiné citlivosti), pořídit obvyklých 24 nebo 36 snímků a film odnést do laboratoře. Tak za týden jste měli fotky, celý proces navíc nebyl na tehdejší dobu úplně levný. Komu stačily černobílé snímky, mohl ušetřit a vyvolat si je doma, když si pořídil vybavení. Fotky jste pak také museli ukazovat na přímo. Luxusem byl instantní Polaroid, který uměl udělat fotku hned, ale bylo to drahé. Kinofilmy a Polaroidy samozřejmě existují i dnes a jako retro věc jsou docela populární. Ale tehdy jiná možnost nebyla.
Hudba, Spotify
V roce 1991 se hudba kupovala na fyzických nosičích. CD pomalu vytlačovaly LP desky, ale pro poslech na cestách byly nejpopulárnější kazety. Existovaly i diskmany na CD, ale byly drahé a jen ty špičkové měly vyrovnávací paměť, takže při otřesu nepřestala hudba hrát. Navíc to zrovna nebyl kapesní formát. Kazety byly pro poslech na cestě jednodušší a spolehlivější volbou. Ale zase se na nich špatně přeskakovaly skladby. Walkmany té doby byly na vrcholu a byly to krásné stroje.
Video, YouTube
Koukat na film na cestě prakticky možné nebylo. Ostatně, v autobusech nebo letadlech byly klasické televize, velké barevné displeje byly tenkrát nedostupné, respektive neexistující. Natáčet šlo, kamery už běžné byly, ale byly velké, obvykle na VHS kazety, ale existovaly i menší formáty, které však byly výrazně dražší. Nahrávky jste si mohli pustit doma na klasické televizi, která měla úhlopříčku maximálně 28 palců. To je dnes tak monitor k počítači.
Dál ani nemá cenu pokračovat. Něco jako aplikace neexistovalo, na stolních počítačích samozřejmě programy v tehdejší podobě k dispozici byly, stejně jako hry. Ale na cestu jste si PC vzít nemohli. Kapesní hry existovaly, vzpomenout můžeme na legendárního zajíce. Ovšem jejich podoba byla hodně odlišná od současných her.
Prostě digitalizace za posledních 30 let pokročila neuvěřitelně daleko. Dnešní možnosti se tehdy nikdo ani nedokázal představit.
