V první části jsme si rozebrali jednotlivé části smartphonu a vysvětlili, k čemu jsou dobré a nakolik jsou jejich parametry při výběru přístroje důležité. V druhé části se podíváme na další funkce telefonů, jejichž názvy maskují na první pohled nesrozumitelné zkratky. Podíváme se i na možnosti zabezpečení telefonu.
Zkratky, kam se podíváš
Tak schválně, víte, co znamenají zkratky: NFC, IR, GPS, Glonass, Jack, FM, WiFi 6, Bluetooth 5, 5G, GSM, LTE. Některé jsou často používané, o jiných nemusíte vůbec vědět. Začneme zvolna a to samotnou komunikací. O té základní, bez které by mobil nebyl mobilem, jsme se rozepisovali podrobně v tomto článku. Takže nyní jen telegraficky: mobilní sítě v Česku a vlastně v podstatné části světa používají standardy 2G, 4G a 5G, takže samé zkratky. Technologie 4G se mnohdy také uvádí jako LTE.
Pro běžného uživatele je podstatné vědět, že sítě 2G jsou nejstarší a používají se pro hlasovou komunikaci. Standardy 4G a 5G jsou důležité pro rychlé datové přenosy, logicky novější 5G nabízí větší kapacitu a rychlejší přenosy. Potud mobilní sítě. Ale telefon může komunikovat i přes jiné technologie. Doma se pravděpodobně připojujete k internetu přes wifi. To je už 20 let běžný standard bezdrátového přenosu dat na kratší vzdálenosti. Obvykle v řádu metrů až desítek metrů, tedy relativně na blízko, ale za specifických podmínek ho lze použít i pro delší přenosy. Ale to vyžaduje specifický hardware a netýká se to přímo telefonů.
Doma přes wifi
Wifi má také několik generací, odlišují se číslem. Aktuálně je nejnovější wifi 6e, příští rok přijde wifi 7. Ale tím se trápit nemusíte, onen standard musí podporovat telefon i domácí router, a když jeden nejnovější standard umět nebude, budou spolu komunikovat na standardu nižším. Ale samozřejmě, čím novější standard bude telefon podporovat, tím lépe. Spíš se v popisu vlastností telefonu setkáte s tím, že podporuje v rámci wifi dvě frekvence: 2,4 a 5 GHz. První je častěji používaná, ale to sebou nese riziko, že toto pásmo může být třeba v paneláku přetížené. Pak se připojte přes druhou frekvenci. Dosah je kratší, ale v domácích podmínkách to obvykle nehraje roli.
Dalším komunikačním standardem, který najdeme v téměř všech smartphonech, je Bluetooth. To je technologie pro připojení různých zařízení k sobě. Nepoužívá se tedy k připojení telefonu do internetu, ale ke spojení telefonu s jinými blízkými přístroji. Přestože se dosah Bluetooth u nejnovějších verzí (aktuálně 5.3) zvětšuje, tak je to prostě komunikace na blízkou vzdálenost. Přes Bluetooth se připojují k telefonu například sluchátka nebo chytré hodinky. Ale využití je samozřejmě širší.
Bez NFC nezaplatíte mobilem
Tím však nekončíme a dostáváme se ke komunikaci na ještě kratší vzdálenost, v podstatě na centimetry. Technologie, která to umožňuje, se jmenuje NFC, (Near Field Communication). V praxi ji můžete použít pro přenos souborů mezi dvěma telefony, po aktivaci je stačí přiložit k sobě. Ale nejčastějším využitím je placení mobilem. Tedy populární a žádaná věc, která vyžaduje vedle NFC i bankovní aplikaci a do ní zanesené platební karty. Samotné NFC podporuje většina telefonů střední a luxusní třídy. U levnějších zatím často chybí, hlavně i doprodejových modelů. Radíme, chtějte telefon s NFC.
Někde mezi Bluetooth a NFC se nachází letitá technologie Ir, tedy infračervený přenos dat. Dřív velmi rozšířená technologie vyžaduje ideálně přímou dohlednost a dosah má v ideálním případě několik málo metrů. Používají ji třeba dálkové ovladače od televizoru. U mobilů je to dnes spíš rarita, ale pár přístrojů s Ir na trhu je. Využití považujeme za okrajové, můžete si z telefonu udělat dálkový ovladač k jiným zařízením. Pro přímý přenos dat se už nepoužívá.
Satelity pasivně i aktivně
Na úplný závěr přenosových technologií se podíváme na satelitní komunikaci a zde používané názvy a zkratky. Zde si musíme rozdělit technologie na ty, které pouze signál přijímají a na ty, které umožňují na satelit i odesílat data. Druhá skupina je mladá, v podstatě je k dispozici od loňska. A také je velmi omezeně dostupná. Obousměrnou komunikaci přes satelit, ale v podstatě jen pro nouzové použití, umožňují nové iPhony 14. I ty, co si koupíte v Česku. Ale má to háček, v Česku služba nefunguje, můžete ji využít třeba v Rakousku, Itálii, Francii nebo Německu. Tedy zatím. První dva roky jsou zdarma, pak se však bude platit.
Obdobnou službu nabízí i telefony Huawei, ale v jejich případě jen na území Číny, takže je to pouze teoretická možnost. Globální pokrytí slibuje služba vázaná na nejnovější čipy Mediatek. Ty jako první dostala dvojice telefonů Cat a Motorola, což jsou v tomto případě dvojčata. Na trhu zatím nejsou a služba je opět placená.
Druhým typem satelitní komunikace je pasivní příjem informací z navigačních systémů. Všeobecně se tomu říká GPS, ale to je právě jen jeden ze systémů. Konkrétně je GPS nejstarší a nejdéle komerčně dostupný systém satelitní navigace z USA, z jehož jména se stalo synonymum pro samotnou službu. Evropský systém se jmenuje Galileo, ruský Glonass a čínský Beidou. Dnes telefony obvykle zvládnou všechny systémy, které jsou globální a mohou tak využívat signál z mnoha družic, čímž se poloha telefonu co nejvíc zpřesní. Nutno dodat, že k zjištění polohy se používá i mobilní síť (v kombinaci se satelity) a to primárně, protože je to nejrychlejší a energeticky nejvýhodnější. Ale také nejméně přesné.
Kolik reproduktorů má váš telefon?
Další položkou na seznamu je zvuk. Ten je u mobilu dost důležitý, bez něj bychom nemohli telefonovat. Současné telefony mají často víc reproduktorů, ty dražší pro stereofonní zvuk. Ne nejde o volání, jde o hlasitou reprodukci. Naopak levné mobily mají jen sluchátkový reproduktor, který dokáže hrát nahlas. Ze zkratek se můžete setkat s pojmy Dolby či Dolby Atmos. To je speciální kodek pro reprodukci zvuku či prostorového zvuku.
Podstatnější je konektor Jack. Ten dnes najdeme u levnějších telefonů, obvykle s cenou do sedmi tisíc. Dražší ho nemají. Jack je starý standard sluchátkového konektoru. U mobilu stereofonní ve verzi 3,5 mm. Koncovka je standardem u sluchátek s kabelovým připojením. Ta jsou však dnes na ústupu, alespoň v kategorii přenosných sluchátek. Nahrazují je bezdrátová sluchátka připojitelná přes Bluetooth. Má to samozřejmě své výhody a nevýhody. Drátová sluchátka není nutné nabíjet, ale kabel se může snadno poškodit. A jak se zanese otvor Jack konektoru v telefonu prachem, tak vám ve sluchátkách bude při sebemenším pohybu konektoru praskat.
USB není jen jedno
U konektorů ještě zůstaneme. Používají se pro nabíjení i pro propojení s počítačem. Typů konektorů je víc, dnes se setkáte s microUSB, USB-C a Lightning. První verze je značně na ústupu, mají ji už jen nejlevnější telefony a i to bude brzy minulostí. Standardem je USB-C v několika verzích, které se v budoucnu stane v Evropě jedinou variantou. To proto, aby bylo možné použít libovolnou nabíječku, což si přeje Evropská unie. Přizpůsobit se bude muset i Apple, který má jinak vlastní konektor Lightning. V případě potřeby existují mezi jednotlivými typy konektorů redukce. Při výběru kabelu pak počítejte s tím, jaký konektor má váš notebook nebo nabíječka. Běžnější je standardní USB konektor (velké USB), ale dnes se často používá opět USB-C. Takže opět samé zkratky, ale budoucnost bude už jen o USB-C.
Drahé telefony lze nabíjet i bezdrátově. K tomu je potřeba bezdrátová nabíječka, což je obvykle podložka, na kterou je potřeba telefon položit. Některé lze integrovat třeba do desky nočního stolku. Samotné nabíječky nejsou drahé, nejlevnější pořídíte za stokoruny, jen o něco dráž než klasický adaptér a jsou univerzální. Jelikož je čím dál častější, že k telefonu už výrobci nabíječku nepřibalují, tak při výběru sledujte nabíjecí výkon ve wattech. Za pomalé nabíjení je považováno nabíjení do 10 W. Naopak mnohé telefony umí i výkony nad 100 W, což znamená dobití telefonu v řádu minut. Pozor, vysoké výkony musí podporovat telefon i nabíječka a vždy je lepší ta originální. Obě zařízení spolu komunikují.
Otisk prstu nebo sken obličeje
Na závěr se podíváme na zabezpečení telefonu. To všeobecně důrazně doporučujeme, ale jak na to. Dřív byl běžný PIN, tedy osobní identifikační číslo. To dnes zadáváte u SIM, samotný telefon budete zřejmě zamykat jinak. Vedle číselného PINu (4 až 8 čísel) se používal i grafický znak, tedy vlastně PIN zanesený do matice devíti čísel, který se zadává pomocí přejetí. Telefony to umí i dnes, ale už se to moc nepoužívá, jiné metody jsou rychlejší.
Všeobecně asi nejspolehlivější je otisk prstu. Senzor na jeho přečtení je u dražších telefonů v displeji, u ostatních pak na boku ve vypínacím tlačítku. Dřívější umístění na zádech nebo pod displejem je dnes spíš už raritní, pod displej se u moderních smartphonů takové tlačítko ani nevejde. To byl i důvod, proč od senzoru snímače otisků odstoupil Apple. Vyjma levného modelu SE už ho iPhony nemají a používají sken obličeje. V jejich případě je to velmi propracovaná technologie. Sken obličeje umí i většina jiných telefonů, tu s menší jindy s větší přesností. U levnějších přístrojů bychom dali přednost skenu otisku.
Jak vidíte, zkratky, které uvozují funkce mobilů, jsou často velmi praktické. Nebojte se jich a vybírejte nový smartphone podle nich.
