Když si vytiskneme soupisky takového Burnley a Crystal Palace, i fotbalový neználek odtuší, že Palace má kádr o poznání silnější. Jenže po pěti zápasech tým nejen, že stále čeká na první bod, ale dokonce i za vstřelenou branku, což je v této kolonce nový negativní rekord nejvyšší anglické soutěže.
Vedení celku z jižního Londýna je proslulé tím, že výměna trenéra představuje podobný problém, jako vyleštit si boty (přeloženo žádný problém…), a tak Holanďan Frank de Boer musel uvolnit místo Royi Hodgsonovi už po 4 odehraných kolech.
K tomu asi 2 postřehy. Nechápu, že obě strany neodhalily, že to prostě nemůže fungovat, ještě před podpisem smlouvy. Za b) jsem upřímně rád, že Frank de Boer nezakotvil v Tottenhamu, který se o jeho služby svého času taky ucházel.
Zmiňované Burnley s „béčkovou“ obranou tvořenou no-name chasníky jako Ward, Mee, Tarkowski a Lowton by papírově mělo dostávat nakládačku každý druhý týden.
Jenže pod vedením Seana Dychea, jehož reputace na ostrovech zaslouženě stoupá do oblak, dokázal tým z nehostinné severní Anglie od začátku ročníku už vyhrát na Chelsea, remizovat na Tottenhamu a teď i v Liverpoolu. A to už asi nebude úplně náhoda, což?
[blog_program_info id=“17298668″]
Po 6 letech dokázal Arsenal přivézt bod ze Stamford Bridge. Mohly to být úplně klidně body 3 nebýt vychýlené koncovky Gunners při několika šancích.
Přemýšlím nad tím, jestli na půdě, která byla pro AFC dlouhodobě zakletá, zahrál Arsenal při klesajících očekáváních nadstandardně dobře, nebo měla Chelsea špatný den?!
Pravda je asi někde mezi. Eden Hazard, který zálohu a obranu Arsenalu terorizoval při posledním zápase na Stamford Bridge, přišel na hřiště až v 70. minutě a neměl pořádnou šanci vrzající káru domácích patřičně rozpohybovat.
Za hosty zase přišel na hřiště až v 66. minutě Alexis Sánchez, jehož fyzická i duševní připravenost potit za tým červenobílých krev, asi není mírně řečeno stoprocentní.
Jsem zvědavý, jestli se Manchester City pro Chilana „vrátí“ v lednovém přestupním termínu, nebo nechá Sánchezovu ságu vyhnít až do léta 2018. Zaslechl jsem taky cosi o zájmu Realu Madrid, ale hvězdy „Bílého baletu“ prý křídelníka mezi sebe nechtějí.
[blog_program_info id=“17347873″]
Neskutečný týden má za sebou Manchester City. Tři výhry proti Liverpoolu, Feyenoordu a Watfordu a souhrnné skóre 15:0 dávají tušit, že Guardiola a spol. se z loňské sezony poučili.
V čem nejvíc? Angličané tomu říkají „being clinical“. Jakmile máte nad soupeřem převahu, dejte mu 3 góly, a pak si klidně hrajte bago. Resp. zraněného soupeře brutálně doražte a nehoďte mu nevědomky záchranný kruh. To je přesně to, co letos zatím úplně nejde Liverpoolu (viz remízový zápas se Sevillou v LM, který měl LFC jasně vyhrát), a do jisté míry ani Tottenhamu.
Spolu se Citizens, kteří působí dojmem, že jejich útok „rozkope“ každého, je zatím v lize bez porážky s identickým skóre 16:2 taky druhý manchesterský klub.
United se zatím vyplácí kauf Lukaka, který se stal po Sahovi a van Persiem 3. hráčem klubové historie, který dokázal dát v prvních 5 ligových zápasech 5 fíků. Mourinhovi se vykrystalizovala základní sestava a tým si dokáže vytvářet gólové šance, což byl ještě loni v některých zápasech zásadní problém.
Kdybych měl s pistolí u hlavy říct, kterému z manchesterských klubů dávám větší šance, vybral bych si City. Podle mě je šířka jejich kádru přece jen větší, a osa Fernandinho – De Bruyne – Agüero a Jesus je pak nejspíš tou nejlepší, co aktuálně Premier League nabízí.
