Nastavený čas Milana ŠTERBY: Psí fotbalové desatero

Absolutně nesouhlasím s tvrzením jaký pán, takový pes. Dlouhodobým pozorováním svého psa jsem totiž zjistil následující:

Když se dostane k fotbalovému míči, nechce ho nikomu půjčit. A pokud mu ho někdo vezme, třeba i čistým způsobem, vrčí a štěká do bezvědomí. Objevily se i případy pokousání přímo „na place“.
Pohyb bez balónu ho vůbec nezajímá, neustále čeká přihrávku na místě a hlasitě štěkajíc.
Nejčastěji zakončuje čumákem. I když je to pro něj někdy velmi bolestivé.
Při sebemenším přišlápnutí tlapky dlouho kňourá a všechny okolo sebe teatrálně upozorňuje na své „vážné“ zranění.
Jakoukoliv trofej považuje za čistě osobní majetek. Jakmile jí dostane do spárů, nechce jí nikomu půjčit a pokaždé s ní utíká domů.
Nesnáší osoby oblečené do černého a nenávidí hvizd píšťalky.
Na vodítku je krotký a vychovaný, ale jakmile ucítí volnost, pohybuje se, kde chce, bez ohledu na pánovy pokyny.
Nejradši se prochází večer a po nocích. Při těchto příležitostech pije rovnou z láhve.
Když se napije, očůrá na veřejnosti kde co, bez ohledu na počet přihlížejících.
Na jakékoliv společenské akci skončí pokaždé pod stolem.