Vladimír Šmicer to ve středeční studiu Ligy mistrů k zápasu Bayern Mnichov – Arsenal na O2 TV Sport řekl výstižně: „Kdybych sestavoval tým složený z hráčů obou týmů, tak ze 70 procent bych si vybral hráče Bayernu. Ten má lepší kádr.“
[blog_program_info id=“12053247″]
Já bych zašel ještě dál. Kanonýři mají špičkového brankáře, ale Manuel Neuer je při vší úctě momentálně na vyšší úrovni než Petr Čech. Možná je dokonce nejlepším gólmanem světa.
Z obrany bych zvolil Laurenta Koscielného, po jehož předčasném odchodu ze hřiště se londýnský celek v Allianz Areně dočista rozsypal.
A pak už bych měl zájem jen o Alexise Sáncheze.
Z něj jediného jsem měl v hostujícím celku pocit, že mu na výsledku utkání záleží. Těm ostatním to snad bylo jedno.
Jinými slovy z jedenácti hráčů této kombinované sestavy by bylo devět fotbalistů Bayernu a jen dva z tábora jeho soupeře v osmifinále Champions League.
Arsenal má samozřejmě ještě jednoho fantastického fotbalistu – Mesuta Özila. Jenže ten prostě hřeší na svůj ohromný talent a hlavně druhou půli doslova proflákal.
Když se nedokážete nahecovat na takový zápas ve své vlasti a navíc v kritické chvíli, kdy vás oslabený tým nutně potřebuje, kdy jindy se chcete ukázat?
Přečtěte si taky: Výstavní bomba! Casemiro překvapil i Ronalda. Lewandowski předvedl geniální asistenci
Od desíti k pěti
Německý reprezentant je zkrátka symbolem úpadku Arsenalu. Loni chytil životní formu a s 19 asistencemi se stal nejlepším nahrávačem Premier League. Stejně jako jeho spoluhráči se však nedokázal mentálně naladit na rozhodující fáze sezony, takže Kanonýři promarnili historickou šanci a titul vyhrál Leicester.
Od té chvíle to s nimi jde z kopce. Marně hledají tahouna, jenž by z je z krize vyvedl.
Özil takový typem rozhodně není. Dokonce nedokáže naplno zabrat ani v okamžiku, kdy bojuje o vylepšení smlouvy. Ta současná mu přitom končí již v příštím roce. Většina hráčů v takovém případě maká naplno, aby si lepší podmínky vyboxovala. Osmadvacetiletý rodák z Gelsenkirchenu naopak dělá všechno pro to, aby mu vedení klubu plat spíš snížilo.
Navíc podmiňuje své setrvání v klubu prodloužením kontraktu manažera Arséna Wengera: „Jsem tady především kvůli němu. On mě sem přivedl a jeho důvěry si užívám.“
Z toho se dá usoudit, že kdyby Wengerovo působení na Emirates Stadium dospělo ke svému konci, Özila by už na severu Londýna nic nedrželo.
Vedení má máslo na hlavě
Takováto ultimáta si ovšem klást jenom skutečná opora a hráč do nepohody. Ne lajdák, jehož řeč těla nyní svědčí spíš o tom, že ho to příliš nebaví.
A vzhledem k tomu, že Wengerova budoucnost v Arsenalu je akutně ohrožena, byla by i další spolupráce s Özilem dost kontraproduktivní. Za dané konstelace se jako nejlepší varianta jeví letní prodej – rok před koncem kontraktu ještě Kanonýři mohou dostat slušné odstupné, které pak následně investují do perspektivnější posily.
Je to škoda. Özil to mohl dotáhnout mnohem dál. Když jsem ho v roce 2009 sledoval na zlatém mistrovství Evropy do 21 let, říkal jsem si, že by se jednou mohl stát jednou z největších hvězd světového fotbalu.
Bohužel, svůj nedozírný potenciál nenaplnil. Není to jen jeho chyba. Na vině je i vedení Arsenalu, jemuž chybějí skutečné ambice. Stačí mu účast v Lize mistrů a pravidelný tok peněz do pokladny. Když se nic nevyhraje, nikomu to vlastně nevadí. Osobní zodpovědnost z toho nikdo nevyvodí a jedeme dál.
Co se pak honí v hlavách hráčů, kteří vidí, že nikdo v klubu není pod skutečným tlakem? Že stačí zapnout jenom někdy. Pár zápasů se prohraje, pak se najednou všichni namotivují a manažer je pochválí za silný charakter a za to, jak zareagovali na předchozí neúspěchy.
A takhle to je rok, co rok. Tohle status quo je nutné zrušit. Jinak bude stagnace Arsenalu nadále pokračovat.
[blog_program_info id=“12053247″]
