Posílejte ho starého železa – a začne hrát jako zamlada.
Přichystejte mu příkoří – a rozhodne se na sobě ještě tvrději pracovat.
Přiveďte si na jeho místo mladší náhradu – a odpoví tím, že ji svými výkony vystrnadí na lavičku.
To je John Terry, ikona Chelsea.
Spolu s Petrem Čechem, Frankem Lampardem a Didierem Drogbou člen legendární osy londýnského týmu a praporečník jeho zlaté generace.
Jenže zmiňovaná kostra mužstva se v létě 2014 začala rozpadat. Čech se po příchodu Thibauta Courtoise musel smířit s pozicí brankářské dvojky. Lampard rovnou přestoupil do konkurenčního Manchesteru City. A další veterán Drogba už figuroval spíš jako člen širšího kádru, který v případě potřeby spolehlivě zaskočí za klíčové opory.
Terry tak v bezmála 34 letech zbyl vlastně jako poslední mohykán. Už nebyl tak rychlý jako dřív a po skandálním odchodu z reprezentace tak trochu utrpěla i jeho pověst. Dopředu ho ovšem hnala jedna velká touha: ještě jednou zvednout nad hlavu pohár pro vítěze Premier League.
Do té doby ho potěžkal třikrát, z toho dvakrát s manažerem Josém Mourinhem. A ten na něj po svém návratu na Stamford Bridge nadále sázel.
Já si dám sklenici vína…
Odchovanec s monogramem JT, který za Chelsea hraje s krátkou přestávkou od svých 14 let, se na svou šestnáctou prvoligovou sezonu připravil perfektně a překonával individuální i týmové rekordy.
Blues na podzim s letními akvizicemi ze španělské ligy Diegem Costou a Cescem Fábregasem často předváděli atraktivní útočný fotbal a dávali hodně gólů. Zároveň ovšem i poměrně dost inkasovali. Tři góly na Evertonu, dva se Swansea, dva v Newcastlu… Vesměs to ale nevadilo, protože nově složená ofenziva s nepolapitelným Edenem Hazardem dokázala soupeře přestřílet.
A když už šlo do tuhého, Terry a spol. prostě vzadu stáhli roletu a ubránili těsnou výhru, nebo aspoň bod.
Nejinak tomu bylo v říjnovém derby na Crystalu Palace. Chelsea zvítězila 2:1 a Terry odehrál 500. klubový zápas s kapitánskou páskou. Po utkání vystavil na svou stránku na Instagramu fotografií láhve vína Sassicaia s komentářem: „Jdu si dát na oslavu sklenku.“
S opravdu nevázanými radovánkami však musel počkat až na druhou polovinu ročníku. Lídr tabulky vstoupil do odvetné části soutěže prohrou 3:5 na Tottenhamu a ztratil náskok na druhý Manchester City.
Nuda? No a co?
Pragmatik Mourinho se tak v celé řadě zápasů vrátil k tomu, co uměl s Chelsea vždy nejlépe: hluboký obranný blok a čekání na brejky a standardky.
Terrymu to sedělo mnohem lépe než otevřená partie s létáním nahoru-dolů. Cítil se tak dobře, že hrál možná nejlepší fotbal své kariéry.
Nádherné jaro 2015 začalo ve Wembley, kde Blues ve finále Ligového poháru oplatili Tottenhamu dva měsíce starou porážku z Premier League a po výhře 2:0 slavili zisk cenné trofeje. Terry k tomu přispěl vítězným gólem a tradičně spolehlivou prací před svou bránou navíc pomohl udržet čisté konto. Po zásluze byl vyhlášen Mužem zápasu. Vzápětí prodloužil kontrakt o další rok.
„Není to jen poděkování za odvedené služby. John tu smlouvu dostal proto, že podává skvělé výkony. Pořád je to špičkový obránce,“ řekl Mourinho.
V dalším průběhu se to jenom potvrdilo. Bez potrestaného kanonýra Costy volil celek ze západního Londýna ještě opatrnější taktiku než dřív, takže se na jeho zápasy občas nedalo dívat. Na Arsenalu bránil tak urputně, že frustrovaní příznivci Kanonýrů skandovali: „Nudná, nudná Chelsea!“
Jenže účel světil prostředky. Hosté ubetonovali remízu 0:0 a Terry nadšeně pumpoval rukou. Tušil, že teď už si jeho mužstvo nenechá první příčku uniknout. Měl na tom lví podíl.
Přečtěte si taky: Milníky anglického fotbalu XXX: Krutá hříčka osudu. Titul pro bratrance zůstal jen Gerrardovým přáním
Železný muž
Obranu dirigoval tak dokonale, že jí téměř nebylo možné dát gól. A sám naopak pálil jako málokdy předtím. Dohromady zaznamenal pět ligových branek. Lépe si vedl jen v ročníku 2011/2012, kdy se prosadil šestkrát. V nerozhodném duelu s Liverpoolem si připsal svůj 39. přesný zásah v Premier League a stal se nejlépe střílejícím zadákem v historii soutěže.
O dva týdny později se dočkal. Chelsea završila jaro ziskem ligové koruny. Na druhý Manchester City nakonec nabrala osmibodový náskok. Pro Terryho to po předchozích krušných letech bylo obrovské osobní zadostiučinění.
„Říkali o mně, že nemůžu hrát dva zápasy týdně. Dokázal jsem, že to není pravda,“ bil se v hruď služebně nejstarší hráč klubu, který v mistrovské sezoně nechyběl ani minutu. A to se v historii Premier League povedlo při zisku titulu jen Garymu Pallisterovi z Manchesteru United v roce 1993.
Symbolicky tak skončila jedna velká a slavná epocha.
Čech i Drogba se hned po mistrovských oslavách rozloučili a odešli. Ani Mourinho už moc dlouho nezůstal.
A tak Terry zůstal úplně sám. Jako jediný statečný.
Nezničitelný, nesmrtelný, nepřekonatelný.
