V létě jsem zde varoval, abychom k trenérské rošádě na lavičce českého národního týmu nepřistupovali s přehnaným očekáváním. V koutku duše jsem sám doufal v zisk devíti kvalifikačních bodů. Úspěchem by bylo i sedm.
Ve skutečnosti jich je jen pět, ale i ty nás ponechávají ve hře o mistrovství světa v Rusku.
Můj soukromý tip je, že tam nakonec nepostoupíme. Ovšem jde i o to, co bychom tam mohli v době transformace předvést. Na evropském šampionátu ve Francii jsme se představili s nejzkušenějším kádrem široko daleko, ke všemu vyladěným a sehraným za několik společných let. A jak to dopadlo, to jste viděli sami.
Nuda, frustrace, pomalá a šedivá hra, málo sebevědomí a radosti z fotbalu.
Lvíčata jsou napřed
Z tohoto pohledu tedy vlastně Jarolím nemůže šlápnout vedle. Jednak mu skončila pětice veteránů a hlavně pochopil, že v moderním fotbale se bez mladých a rychlých dravců neobejdete.
Proto je začal do sestavy zařazovat a přitom zjistil, že zase tak špatní nejsou. I když třeba doteď hráli českou ligu a dres se lvíčkem na prsou je hřál jen v jednadvacítce, která jen tak mimochodem hraje progresivnější fotbal než áčko.
To proto, že si Vítězslav Lavička se svým realizačním týmem mohl dopřát luxus v podobě rok a půl trvajícího budování. Jsem přesvědčen, že až Jarolím bude mít za sebou stejně dlouhý časový úsek, bude to také vypadat trochu jinak.
Přečtěte si taky: Fotbalový RADAR: Fotbal dává logiku. Bez útočníků to prostě nejde!
Sázka na nulu
Co zůstává kardinálním problémem, je kreativita, finální přihrávka a koncovka.
Na každý gól se strašně nadřeme. Naštěstí Jarolím nepřeceňuje možnosti svého kolektivu a jde na to od lesa. Musíme si vystačit s jednou či dvěma brankami? V tom případně je potřeba hrát na nulu!
A skutečně – obrana působí mnohem jistějším dojmem, než v předchozím cyklu. Zatímco Vrba byl schopen udržet čisté konto jen v přípravě s Maltou, jeho nástupce vynuloval Arménii, Severní Irsko a Ázerbájdžán a hlavně takřka nic těmto soupeřům nedovolil. Od Seveřanů z Norska a Dánska jsme dostali po gólu. Pouze s Německem obranná hráz povolila. Jenže to je trochu jiná liga.
Na dobře pracující defenzivě se dá stavět. Je totiž základem pro rychlé protiútoky, které Jarolím úspěšně praktikoval hlavně v posledním kvalifikačním vystoupení.
Někomu se možná zdál tenhle styl v domácím prostředí s nepříliš kvalitním protivníkem až příliš opatrný.
Já bych taky radši viděl naše mužstvo otevřeně útočit. Ale když na to nemá, tak co? A vzpomeňte si, jak svých úspěchů dosáhlo třeba Atlético Madrid nebo Leicester.
To taky nebyl žádný huráfotbal nahoru-dolů. A přitom sklízel respekt po celé Evropě.
Škoda zahozených šancí…
Na podobná slova uznání si Jarolím ještě bude muset počkat. Účet mu podtrhne až jarní a především podzimní fáze kvalifikace MS 2018.
Zatím mu můžeme vystavit jen průběžné vysvědčení. V šesti zápasech ve funkci trenéra reprezentace prohrál jen s mistry světa. A s tím se tak nějak počítalo.
Jak už jsem předeslal, výher mohlo a mělo být víc. A tady právě mluvíme o těch detailech. Kupříkladu že se Filip Novák z pěti metrů trefí do severoirské brány místo vedle tyče. Nebo že Milan Škoda z podobného místa rozvlní ázerbájdžánskou síť.
Jinak řečeno – do šancí se naše mužstvo dostávalo, jenže v klíčových momentech je zahazovalo. To ho může a podle mě i bude stát postup.
Ale přesto reprezentační rok 2016 zakončeme v pozitivním duchu. Minulý pátek při sledování vítězné jízdy v Edenu jsem byl pyšný na to, že fandím Čechům.
A to se mi už dlouho nestalo.
Přečtěte si taky: Konečně góly! Střelecké prokletí zlomil debutant Krmenčík. Zmrhal načapal gólmana
[blog_program_info id=“9861781″]
