Obyčejný kluk z předměstí Liverpoolu, plnící si dětské sny. To byl a stále je Steven Gerrard, jedna z nejvýraznějších postav novodobé historie anglického fotbalu a především Liverpool FC.
Kdo miluje silné příběhy, tomu jeho kariéra musí imponovat.
Odmalička ho hnala jediná touha. Dokázat něco velkého na památku svého bratrance Jona-Paula Gilhooleyho, nejmladší oběti neštěstí v Hillsborough v roce 1989. Zahynul tam ve svých deseti letech. Steven byl v té době ještě o dva roky mladší, ale už hrál za žáky Reds. Smrt blízkého příbuzného ho zdrtila a namotivovala zároveň.
„Vidět reakci jeho rodiny, to ze mě udělalo hráče, jakým jsem dnes,“ řekl v době, kdy už byl dávno velkou hvězdou a na kontě měl téměř všechny myslitelné úspěchy.
Když v roce 1998 nastupoval do áčka, končila zrovna éra Spice Boys. Hezkých kluků z plakátu, kteří se však mimo hřiště bavili až příliš bujaře, takže své obrovské nadání jen málokdy přetavili v zisk trofeje.
To Gerrard na tom možná technicky nebyl tak dobře jako třeba Steve McManaman, zato ale více ztělesňoval liverpoolskou dravost, bojovnost a hlad po vítězství.
Kapitán jaksepatří
Společně s Jamiem Carragherem záhy vyrostl v hlavního tahouna a nikoho nepřekvapilo, když se nakonec stal jeho nejdéle sloužícím kapitánem v dějinách. Od zlatého roku 2001 vyhrával, co se dalo – Pohár UEFA, Superpohár, FA Cup, Ligový pohár, Charity Shield…
Nu a pak samozřejmě přišla památná istanbulská noc v květnu 2005 a báječný obrat ve finále Ligy mistrů s AC Milán.
Kdo měl to štěstí a byl tenkrát u toho – jako třeba já –, ten na tenhle zážitek do smrti nezapomene.
Stevie G, jak se mu přezdívalo, nebýval při těchto přelomových událostech jen pouhým účastníkem. Byl praporečníkem, jenž ukazoval cestu a pilířem, o něhož se všichni opírali ve chvílích nejtěžších.
Snad proto mu téměř všichni fandové (snad i ti nezaujatí) přáli ligový titul, který by si za své celoživotní odhodlání a nezdolné fotbalové srdce zasloužil.
V Kristových letech se k němu ocitl hodně blízko. Bezpochyby nejblíž ve svém životě.
Přitom s Liverpoolem se tehdy zase tak moc nepočítalo. Větší šance se přisuzovaly obhájci z Manchesteru United, na špici se pochopitelně měl pohybovat Arsenal a respekt po návratu ztraceného syna Josého Mourinha budila Chelsea.
Jenže mladý manažer Brendan Rodgers dobře prodal a nakoupil a i bez Carraghera, jenž ukončil kariéru, vyvolal v řadách příznivců velký optimismus. Začátek ještě nebyl tak přesvědčivý a po říjnové prohře na Emirates Stadium byli Reds až čtvrtí s bilancí 6-2-2.
Za Hillsborough!
Pak se ale chytili a po Novém roce marně hledali přemožitele. Polepšený hříšník Luis Suárez sázel po odpykání »kousacího« trestu jeden gól za druhým a nakonec se zastavil na čísle 31, což bohatě stačilo na korunu pro krále střelců. Druhý skončil jeho kolega z tandemu nazývaného SAS – Daniel Sturridge s 21 přesnými zásahy.
Ani sám Gerrard se v tabulce kanonýrů neztratil. Trefil se třináctkrát, vesměs ze značky pokutového kopu. A k tomu přidal stejnou porci asistencí, což z něj udělalo nejlepšího nahrávače sezony.
Liverpool zkrátka žal body útokem a hvězdný triumvirát byl k nezastavení. Výsledky často připomínaly spíš hokej. 5:0 na Tottenhamu, 5:3 ve Stoke, 6:3 v Cardiffu.
Dva dny před 25. výročím Hillsborough zdolal i Reds svého úhlavního konkurenta Manchester City 3:2 a zdálo se, že dlouho očekávaný titul je doma.
Snad proto Gerrard po závěrečném hvizdu podlehl emocím a skalp Citizens slavil v slzách. Shromáždil své spoluhráče na ploše stadionu Anfield a burcoval je: „Jedeme dál. Nenecháme si to vyklouznout!“
Sám netušil, jak osudová slova v tu chvíli vyřkl.
Dva týdny nato přijela Chelsea. Vyhrajte – a je v podstatě rozhodnuto. Tak zněl úkol pro lídra tabulky.
Hosté z Londýna si velké naděje nedělali. Mourinho pošilhával spíš po semifinále Ligy mistrů a do sestavy dokonce nasadil českého zelenáče Tomáše Kalase. Zabetonovaná obrana ovšem odolávala úspěšně a v nastavení první půle pak Blues nahrálo i štěstí.
Přečtěte si taky: Milníky anglického fotbalu XXVIII: Agüerooooo! To už nikdy neuvidíte! Kdo tyhle věci píše?
Nejhorší tři měsíce
Gerrard si při rozehrávce zpracovával pas Mamadoua Sakha tak nemotorně, že při tom uklouzl a pustil soupeře do breku. Demba Ba se svou šancí naložil mazácky a bylo to 0:1.
[fve]https://youtu.be/VvymrX42W2k[/fve]
Zdrcený Gerrard si nejprve rval vlasy. Pak řídil úmorné dobývání obranné tvrze, které však přišlo vniveč.
Úplně na konci zápasu pak bývalý hráč Liverpoolu Fernando Torres nasypal do domácích ran ještě více soli a nezištně nahrál Willianovi před prázdnou bránu.
Chelsea vyhrála 2:0 a Mourinho slavil, jako by ligu skutečně vyhrál. Místo toho pouze o tuhle možnost připravil jednoho z nejvážnějších kandidátů.
Liverpool pak pod tíhou velké frustrace ještě ztratil tříbrankový náskok na Crystalu Palace a zahalil se do ponuré nálady. Z prvenství se radoval Manchester City, který měl lepší finiš a stejně jako Reds nastřílel přes 100 gólů. Především však disponoval lepší defenzivou a brankářem a hlavně prokázal pevnější nervy.
Řada fanoušků ovšem právě Gerrardovo uklouznutí považuje za klíčový moment celé sezony. Nebýt toho, možná by se pohár pro šampiona opravdu po 24 letech stěhoval na Anfield.
„Jsme všichni zničení. Za fanoušky je mi smutno,“ prohodil Gerrard.
Na startu letní přípravy se pak k vyhrocenému závěru soutěže opět vrátil a osobní sportovní tragédii okomentoval slovy: „Byly to tři nejhorší měsíce mého života.“
O rok později v Liverpoolu skončil a přesunul se do Los Angeles Galaxy.
Vytoužený titul v Anglii nikdy nezískal.
Jedna jediná chyba ho tak bude navždy pronásledovat.
I tak krutý umí být fotbal.
