Až doposud jsme byli navyklí spojovat termín zelená karta spíše s mezinárodním dokladem o pojištění automobilu. V Itálii od této sezóny zkoušejí novinku s tímto názvem ve světě fotbalu. Zatím jen ve druhé lize.
Cíl je jasný. Ve fotbalu nepanuje moc emocí, které by mohly radostně sdílet obě strany. Vždyť i góly, vrchol všeho snažení, vždy rozradostní jen jednu stranu a tu druhou zarmoutí, někdy doslova rozlítí. A při udělování karet to platí několikanásobně.
Vzniká tedy snaha o jakési kladné „olajkování“ činu, který by se teoreticky mohl líbit skoro všem. Italská fotbalová asociace tedy nasadila do hry zelenou kartu, kterou rozhodčí udělí aktérovi fotbalového zápasu, jenž uvede do praxe zásadu fair-play.
Poprvé se tak stalo se o víkendu v utkání Serie B, tedy druhé italské ligy, Virtus Entella – Vicenza.
Hostující záložník Cristian Galano nahlásil rozhodčímu Mainardimu, že žádný hráč domácích se nedotkl míče a že tedy roh, který nařídil, by se neměl zahrávat. Následovala už zmiňovaná zelená karta jako odměna za toto rytířské gesto, první od svého zavedení v této soutěži.
[fve]https://youtu.be/oTkPi3Qdf-Y[/fve]
Kolik bude zelených karet?
Maličkost, řeknou mnozí. Zbytečnost, doplní jiní. Šaškárna, ozvou se ti nejhlasitější. Osobně bych použil spíš slovo experiment. Ten, jak známo, může dopadnout jakkoliv, buď se osvědčí a uvede v život, nebo upadne v zapomnění.
Zelenými kartami se to asi ve světě fotbalu hemžit nebude – ostatně fakt, že v italské druhé lize byla poprvé udělena až v sedmém kole, o něčem svědčí.
A přiznám se, že ve specifickém světě fotbalu, kterému neholdují přejemnělé slečinky, humanističtí filozofové a už vůbec ne morálně dokonalí světci, může tato karta navodit podobné emoce, jako ta červená či žlutá. Minimálně nějaké to uplivnutí si stranou a zamumlaná slovíčka o „mazánkovi“, který by se měl radši držet maminčiny sukně, se předpokládat dají.
Jen to zviditelní „šprty“?
Někdy se stává, že s novým nařízením se z vaničky s vodou vylévá i koupané dítě. Mám pocit, že skutečně féroví hráči si ono férové gesto vždy důkladně rozmyslí, protože fotbal je hra kolektivu. A řada (většina?) spoluhráčů bude vždy toho názoru, že se musí využít každý způsob, který poslouží zisku herní výhody a následně tedy bodů. A přiznání chyby ve prospěch soupeře berou tedy skoro jako zradu, minimálně pak jako laciné, zbytečné gesto.
Veřejná pochvala v podobě zelené karty pak „fotbalové šprty“ typu Krhounka z filmu Škola základ života ještě více zviditelní. A o tento typ zviditelnění se zkrátka ve světě fotbalových kabin až tolik nestojí…
Nebude tedy nakonec důsledkem zavedení zelených karet úbytek veřejně projevených férových gest? Anebo se třeba dočkáme davových scén, kdy hráči budou u rozhodčího vzrušenými slovy i gesty žádat o spravedlivé udělení zelené karty a další proti tomu budou stejně vehementně protestovat?
Jako u každého experimentu platí: počkáme a uvidíme!
