Tým z města automobilů je takovou nenápadnou, klidnou silou. Ne že by se krčil vzadu, ale příliš se o něm nemluví. Favoritem číslo 1 na zisk ligového prvenství je mohutně posílená Sparta, pochopitelně se sází i na obhájce z Plzně. Pak je tady Slavia, která s čínským kapitálem a novým trenérem nabývá na sebedůvěře.
Nu a zapomínat nesmíme ani na překvapení z Leicesteru, promiňte, samozřejmě ze Zlína.
Ani jednou jsem však zatím nezaslechl mezi hlavními kandidáty zmínku o Mladé Boleslavi. A přitom je po devíti kolech o skóre druhá, poztrácela zatím jen pět bodů a prožívá nejlepší start do ligy za posledních deset let.
A co je nejpodstatnější, nezaznamenal jsem ani náznak toho, že by trofej pro šampiona byla cílem, nebo alespoň přáním vedení klubu a movitého sponzora.
Najděte fotbalové blázny!
Ale proč vlastně? Co Mladou Boleslav odlišuje třeba od Liberce, který se mistrem stal už třikrát?
Rozpočet má vyšší, opory odtud sice také odcházejí, ale kádr se daří doplňovat hotovými fotbalisty, nikoli jen talentovanými mladíky. Práce s mládeží je dlouhodobě na vysoké úrovni, stadion je sice malý, ale útulný a díky Karlu Jarolímovi už je Mladá Boleslav tak trochu propojena i s reprezentací, do níž – ať už na seniorské nebo juniorské úrovni – dodává řadu hráčů.
Řekl bych, že dalším krokem by mělo být vytvoření tlaku na lepší výsledky. Majitelé a čelní funkcionáři musí být nekompromisní: Vytváříme vám ideální podmínky, tak se předveďte!
Tak stabilizovaný klub se neměl spokojit se dvěma triumfy v domácím poháru a pravidelnou účastí v Evropě, kde navíc často vypadává s průměrnými soupeři.
Plzeň by nedokázala nic, kdyby si vytyčila nízké mety. Jen díky tomu, že se na západě Čech sešli v tom nejlepším slova smyslu blázni jako Pavel Vrba či Pavel Horváth, se podařilo původně skoro šílený sen proměnit v realitu.
Kalvoda nekalí vodu
Mladoboleslavští na to mají také. Jméno Leoše Kalvody možná nemá takový zvuk, jakým rezonují bývalí či současní reprezentační koučové, ale kdo sleduje kariéru tohoto odborníka, ví, že má před sebou velkou kvalitu.
Žák legendárního Karla Brücknera už před 15 lety sahal se Sigmou Olomouc po senzačním postupu do předkola Ligy mistrů a přišel o něj až v úplném závěru sezony.
S Žilinou vyhrál slovenskou ligu a dvakrát dokázal postoupit do české nejvyšší soutěže. Nejprve se Znojmem, což byl historický úspěch, a pak i s Olomoucí. Tamní šéfové už asi tuší, že se ho loni na podzim zbavili předčasně.
Je to soudný trenér, který i utrápenou výhru nad Duklou umí objektivně zhodnotit: „Z minima jsme vytěžili maximum a tři body získali se štěstím.“
[blog_program_info id=“9315516″]
Právě duel posledního kola byl ukázkou, že Mladá Boleslav má velkou vnitřní sílu. Urvat tři body, když se nedaří, to je známka velkého týmu. Stačí si vzpomenout na Fergusonův Manchester United nebo Mourinhovu Chelsea.
Příklady z roku 2006 táhnou
Hráče na to, aby bojovala o špici tabulky, v Mladé Boleslavi bezpochyby mají. V optimálně poskládaném kádru jsou rychlíci Jan Chramosta a Golgol Mebrahtu, bojovníci Lukáš Magera a Ondřej Kúdela, technicky vybavení borci Tomáš Přikryl a Petr Mareš. A to se ještě vrací uzdravený Marek Matějovský a na marodce jsou Jan Kysela, Adam Jánoš, Pavel Čmovš, Lukáš Hůlka a Jakub Rada. Tedy vesměs současní nebo bývalí členové národního mužstva, ať už áčka či jednadvacítky.
Munice by tedy byla. Stačí jen chtít. Jinými slovy chopit se šance a jít za tím, co se momentálně zdá nesplnitelné.
Stačí si vzpomenout na jaro 2006. Kdo by tehdy byl řekl, že tým Dušana Uhrina mladšího skončí druhý? Já tedy určitě ne.
A stejné to může být i s tím titulem. Každý rok to asi nepůjde, ale jednou by to vyjít mohlo. Já nevím jak vy, ale kdybych byl třeba na místě mladoboleslavského bosse Josefa Dufka, neuspokojil bych se, dokud bych to nedokázal.
[blog_program_info id=“9315516″]
