Od začátku sezony 1995-96, tedy v průběhu 21 ukončených soutěžních ročníků, prošla Letnou slušná řádka trenérských osobností, konkrétně 12. Počet změn na lavičce je však mnohem vyšší, mnozí trenéři totiž měli kuráž znovu se na horké místo po čase vrátit. V tomto období tak nastala třikrát éra Vítězslava Lavičky, dvakrát Jozefa Chovance, Jozefa Jarabinského i Zdeňka Ščasného.
Výsledkem oněch 21 sezon je 10 mistrovských titulů (velmi málo na to, když platí známá pravda, že cokoliv jiného na domácí scéně než titul je pro Letenské neúspěchem) a 6 vítězství v českém poháru (aneb „poháru útěchy“). Ale také jen 7 účastí ve skupinové fázi Ligy mistrů, tedy jen každý třetí rok. A to je přitom tato soutěž finančně doslova životadárná, jen ona může plnohodnotně navracet proinvestované miliony…
Málokdo zodpovědně a skutečně reálně posoudí, o kolik poct a úspěchů se Sparta připravila tím, že v danou chvíli neměla více trpělivosti a nepodržela i přes dočasné neúspěchy trenéra, jehož odbornosti, fundovanosti i srdcařství věřila. Času na dlouhodobou koncepční práci žádná z trenérských osobností na Letně neměla.
Ve čtvrtek vyzkouší tým z Letné, na němž se může projevit tolikrát omílaný „efekt změny“, milánský Inter.
[blog_program_info id=“9227696″]
A z příkladu tohoto italského velkoklubu by se Sparta měla poučit. Za stejné sledované období, tedy za 21 sezon, Inter Milán „použil“ 20 trenérů, Frank De Boer, který odstartoval tento ročník, tedy začíná již třetí desítku.
Přitom nejhorší údobí měli „nerazzurri“ právě v dobách největších trenérských kolotočů. A absolutně nejlepší, ba vrcholné, v době, kdy dostaly na delší období důvěru dvě výrazné trenérské osobnosti, které nabídnutý kapitál – finanční i časový – dokonale zúročily.
Majitel klubu Massimo Moratti se v konci 20. století zoufale snažil prorazit do absolutní italské i evropské klubové špičky. Za 9 let, v období 1995-2004, se proto na lavičce Interu vystřídalo 11 trenérů, větší trofej však přišla pouze jediná, Pohár UEFA v roce 1998.
Manciniho úspěchy, příchod Mourinha
Pak nastoupil Roberto Mancini, kterému ale výrazně pomohla také aféra Calciopoli, která postihla všechny kluby italské špičky, nejvíce pak Juventus.
Roberto Mancini dostal tým na povel ve čtyřletém období 2004-2008 a výsledky se dostavily. Tři mistrovské tituly a dvě vítězství v italském poháru.
Liga mistrů však Morattimu stále unikala, a tak angažoval Josého Mourinha. Ten dotvořil Manciniho práci a během dvou let (2008-2010) získal vše: nejprve domácí titul a v následující sezoně neuvěřitelný „treble“ – titul, italský pohár a také vysněnou Ligu mistrů!
Pak se ale stalo to, na co Inter nebyl zvyklý (a zvyklá na to není ani Sparta). Tentokrát to totiž byl sám trenér, který ukončil smlouvu a šel za lepším – slavný Portugalec okamžitě po triumfu v Champions League zamířil do Realu Madrid.
Heroické období skončilo a poté už následuje… pouhá současnost. Vypiplaný kádr ještě dokázal bezprostředně po Mourinhově odchodu vyhrát Mistrovství světa klubů a italský pohár, pak ale přišla stará písnička. Střídání trenérů a skoro nulové úspěchy. Za šest let od Mourinhova odchodu Inter vyzkoušel 7 trenérů (Benítez, Leonardo, Gasperini, Ranieri, Stramaccioni, Mazzarri, Mancini), ale trofej se od roku 2011 už nekonala ani jediná. Milánský klub dokonce zcela vypadl z okruhu týmů, které se zúčastňují Ligy mistrů.
Frank De Boer začal své angažmá lehce katastrofálně, ale hrozícímu vyhazovu po ostudné domácí porážce s Hapoelem Beer Sheva v Evropské lize odolal.
[blog_program_info id=“9216534″]
Zvítězil pak v derby Itálie nad Juventusem a na modročerný svět se může dívat přece jen trochu optimističtěji.
A také koncepčněji? Uvidíme, to rozhodne čas. A toho trenéři dostávali v poslední době v Interu Milán trestuhodně málo.
[blog_program_info id=“9227696″]
