Také znáte ty případy? Na začátku se dva lidé potkají a vzplanou k sobě vášnivou láskou. Všichni jim tvrdí, že se k sobě náramně hodí a stráví spolu zbytek života. Zažívají nádherné chvíle a zdá se, že je nic nemůže rozdělit.
Postupem času ovšem počáteční vášeň opadne a nastávají všední dny. Zapomínají na to, co je důležité – budovat vztah. V pravou chvíli spolu začít bydlet, učit se žít jeden vedle druhého, mít vzájemný respekt a úctu, dobře komunikovat, pak se vzít a založit rodinu.
Když se jim to nedaří, chemie vyprchává a začíná to skřípat. Každý má jiná očekávání, chyby hází na toho druhého, rodí se hádky a nedorozumění. Pokud není chuť zachraňovat a napravovat, vše spěje k nevyhnutelnému konci. Rozchodu. Ten pak bývá pro obě strany vysvobozením a vlastně ho nikdo nelituje.
Vztah se prostě přechodil.
A právě to se Wengerovi stalo v Arsenalu. Připomeňme si to v době, kdy slaví jiné velké jubileum – 20 let od svého příchodu do klubu.
Kulturní šok
Tu dvacetiletku můžeme rozdělit přesně na dvě poloviny. Ta první byla báječná.
Kanonýři vyhrávali trofeje, předváděli fantastický fotbal, měli v kádru hráče světového kalibru. Wenger byl skutečně tím vizionářem, o němž jsem na podzim 2009 psal v článku pro Hattrick. V konzervativní Anglii pořádně vyvětral, změnil tréninkové metody, taktiku, životosprávu, způsob hry.
I pro mě osobně jakožto pro začínajícího novináře bylo setkání s takovou osobností velkým zážitkem. Několikrát jsem měl možnost zúčastnit se tiskové konference před zápasem Arsenalu v Lize mistrů, třeba proti Spartě.
Zatímco jiní trenéři se 24 hodin před důležitou bitvou spokojují s prázdnými frázemi, ten prošedivělý sympaťák se rozhovořil třeba o sdílení hodnot v klubu.
Když opustil sál, podívali jsme se kolegy na sebe a uznale jsme pokývali hlavou: „Pane jo, to je tedy třída.“
A řekl bych, že takhle to bylo i v Anglii. Když se kolébka fotbalu z kulturního šoku vzpamatovala, zjistila, že na tom brýlatém dlouhánovi přece jen něco je. A začala ho kopírovat. Postupně ho dohnala – a předehnala.
Tím se vlastně dostáváme na konec první Wengerovy dekády. Postupem do finále Champions League 2006 proti Barceloně všechno to hezké vyvrcholilo – a skončilo.
Místo úsvitu soumrak
Přitom stěhování na Emirates Stadium mělo naopak představovat nový úsvit. Plán zněl jasně: posunout Arsenal natrvalo posunout mezi absolutní světovou špičku a diktovat tempo po sportovní a ekonomické linii.
Jaká je realita, to snad není třeba více rozebírat. Za těch deset let získali Kanonýři jen dvakrát FA Cup, jinak se na jejich krásný šedesátitisícový stadion žádná významná trofej nestěhovala. Zato se tu uhnízdila frustrace, plané naděje a zmar.
Důvodů je samozřejmě víc, ale já bych řekl, že podstata tkví v tom, že Wenger přestal být tím, kdo udává trend a odmítá akceptovat zákony pohybu.
Nedokázal zareagovat na vzestup bohatých klubů, především Chelsea a Manchesteru City, a s tím spojenou finanční spirálu. Býval zvyklý na bipolaritu a pravidelné střídání na trůnu mezi Arsenalem a Manchesterem United. Ve světě, kde je kandidátů na titul třeba sedm, se nedovede zorientovat.
Odmítá kupovat drahé posily, nemění herní styl, zatvrzele si hlídá stále stejný model přípravy. Výsledkem je, že velké hvězdy mu odcházejí do jiných klubů, případně tam jdou rovnou. Hra Arsenalu je přečtená, schází typy hráčů, jakými byli Patrick Vieira či Gilberto Silva, opory trápí zranění.
Zmiňovaný Dior jednou řekl: „Musíme si uvědomit, že lidem je v životě dovoleno dělat chyby.“
To je samozřejmě pravda. Chyby dělá každý, ale důležité je, zda se z nich poučí. Wenger si stále vede svou. Ze sympatického a příjemného společníka se stal nevrlý morous a dnes už bych se na tiskovou konferenci s ním netěšil. Nemám zapotřebí si nechat vynadat, že se ptám, proč staví zraněné hráče.
A ze všech těchto důvodů jsou fandové netrpěliví.
Fergusonův varovný příklad
Wenger jim ale zřejmě nerozumí, nebo nechce rozumět. Šetření při nákupech odůvodňuje tím, že klub musí živit stovky zaměstnanců. Ti přitom za rok berou jen zlomek toho, kolik by si třeba Edinson Cavani vydělal za týden.
Svým přístupem vlastně podlamuje pozici sám sobě. Hrozí, že devalvuje všechno, co za těch 20 let dokázal a vybudoval. Z dnešního pohledu to vypadá, že ideálním krokem by bývalo bylo, kdyby v roce 2014 vyhrál FA Cup – první trofej po devíti letech – a důstojně se rozloučil na vrcholu.
Ano, i v umění odejít se pozná velký trenér. Pakliže nevystihne správný okamžik, může ublížit sobě i klubu.
Sir Alex Ferguson chtěl původně skončit v roce 2002. Pak si to rozmyslel a zůstal ještě dalších 11 let.
Manchester United se z toho vzpamatovává doteď. Od té doby vyměnil tři manažery, nevyhrál ani jeden titul, předvádí místy otřesný fotbal, dvakrát chyběl v Lize mistrů a jednou tam vypadl v základní skupině s Eindhovenem a Wolfsburgem. A přitom utratil stovky milionů liber.
Takhle to dopadá, když jednomu člověku svěříte do rukou příliš velkou moc a ještě ke všemu mu ponecháte právo se sám rozhodnout, kdy skončí.
„Za deset let mi fandové Arsenalu poděkují,“ řekl svého času Wenger.
Ta lhůta už se blíží a já se obávám, že tahle jeho vize se nenaplní. Nechci být špatným prorokem, ale z dění v klubu a kolem něj nemám příliš dobrý pocit. Skoro jsem nabyl dojmu, že Wenger zůstává už jen za zásluhy.
Ty jsou pochopitelně nemalé, ale žít se z nich nedá.
Ale co, koneckonců se i já mohu mýlit. Signály jsou však až příliš varovné.
