Evropské fotbalové kluby lákají investory svou velmi solidní značkou. Málo platné, přes všechny peníze podnikatelských gigantů z největšího kontinentu je chimérou vybudovat špičkovou, celosvětově uznávanou ligovou soutěž pouze za účasti klubů z Japonska, Spojených arabských emirátů nebo Číny.
Jistě, sem tam nějaká velká hráčská ryba v sítích asijských klubů skončí, ale většinou (Hulk je v tomto směru výjimkou potvrzující pravidlo) se jedná o hráče za zenitem výkonnosti, o které už nebyl v Evropě takový zájem.
A tak se asijští obchodníci vydávají do Evropy, aby zde nakoupili značkové fotbalové zboží. Nejdříve to byla především arabská konsorcia, nyní vše válcují Číňané. A jak je jejich zvykem, nejde jim zdaleka jen o nákup, ale o dlouhodobou investici, o budoucí zisk.
Číňané rozbili hlavní stan v Miláně
V samém srdci našeho kontinentu získali fotbalový klub, který se již v názvu chlubí svou slovanskostí. A v Miláně, v jednom z nejfotbalovějších měst světa, doslova rozbili svůj hlavní stan. Není to tak dávno, co čínská společnost Suning získala většinový podíl v Interu Milán.
A před pár dny odprodal svůj téměř stoprocentní podíl v AC Milán i Silvio Berlusconi. A to čínské investiční skupině s obludně krkolomným názvem Sino-Europe Sports Investment Management Changxing Co. Ltd.
Silvio Berlusconi mohl být leckomu nesympatický. Svého času dost přecenil své možnosti a hnal se všeho (sportovní byznys, politika, vztahy, sex) až příliš po hlavě, s přílišným velikášstvím. Ale málo platné, jedinečné kouzlo AC Milán v rámci jeho panství léta fungovalo. Z počátku téměř stoprocentně! Klub italský magnát vlastnil od roku 1986, tedy třicet let. Za tu dobu s ním získal pětkrát trofej pro vítěze Ligy mistrů, osm mistrovských titulů v Serii A, dva Interkontinentální poháry a jeden titul v Mistrovství světa klubů.
Z AC Milán se stala světoznámá značka, jejíž hodnotu nyní čínští investoři vyčíslili na 740 milionů eur (20 miliard korun). Tolik museli obrazně vytáhnout z peněženky, aby jim 99,93% akcií milánského klubu říkalo pane. Navíc se zavázali, že v příštích třech letech zainvestují dalších 350 milionů eur. Pod Berlusconim měl klub jen za minulý rok téměř stomilionovou ztrátu…
Doba romantiků končí
O slovo se hlásí realisté. A jejich prioritou není láska a cit, ale peníze a zisk. Ne, že by snad Berlusconi byl v tomto směru jiný, něžně romantický. Ne, o peníze šlo rozhodně i jemu. Zároveň ale bylo možno věřit, že AC Milán je i jednou z jeho velkých životních lásek, možná nakonec tou vůbec největší a nejtrvalejší. A Italové, ať už měli na Berlusconiho názor jakýkoliv, museli být hrdí, že jeden z nejmocnějších, nejbohatších a nejúspěšnějších fotbalových klubů světa je v italských rukou.
Totéž platilo i v případě Interu Milán, který první dvě trofeje v Lize mistrů (tehdy ještě Pohár mistrů evropských zemí) získal pod vládou místního podnikatele Angela Morattiho. A v roce 2010 slavil zisk ušatého poháru v roli prezidenta a většinového vlastníka jeho syn Massimo Moratti. Fanoušci se tak s klubem mohli po léta identifikovat, až rodinně sblížit. Bylo to rodinné, městské, státní, národní stříbro.
Je logické, že ani Slavii, ani AC Milán ani Inter si jejich noví vlastníci (asi…) (zatím…) do Číny neodvezou. Ale je také jisté, že evropský fotbal prodejem těchto klubů zchudnul. I když samosebou zároveň také o miliony a miliardy obohacen.
Je na nás, fotbalových fanoušcích, jak se dokážeme s touto schizofrenií vypořádat a jak s ní dokážeme žít. A dál upřímně a opravdově milovat to, co stále pokládáme za vlastní, i když nám to už z ekonomického hlediska vlastně nepatří.…
