Cristiano Ronaldo přišel do Manchesteru United jako osmnáctiletý mladíček ze Sportingu Lisabon. Byl vůbec prvním Portugalcem v dějinách klubu. Zpočátku to však na žádný velký průlom nevypadalo. V úvodních třech sezonách dal postupně čtyři, pět a devět ligových branek.
Nic moc, řeklo by se u hráče, jenž na Old Trafford vyfasoval prestižní dres s číslem 7. Zdědil ho po Georgi Bestovi, Ericu Cantonovi a Davidu Beckhamovi. A se všemi těmito klubovými veličinami byl tak od začátku srovnáván.
Přečtěte si také: Milníky anglického fotbalu XXII: Tottenham prohrál boj o Ligu mistrů už v noci na hotelu
Jenže často na sebe upozorňoval spíš neurvalými gesty, potyčkami se spoluhráči a trestuhodnou nekázní.
Trable měl i v soukromém životě. Otec, notorický alkoholik, zemřel v září 2005 v pouhých 52 letech. A aby toho nebylo málo, vzápětí jedna žena falešně obvinila Ronalda ze znásilnění.
A hlavně těžce zkoušenému mladíkovi dlouho chybělo to, pro co do Anglie přestupoval – titul.
V létě 2006 na mistrovství světa v Německu navíc prožil příběh, který mohl střelku kompasu pootočit směrem pryč z Manchesteru.
Žalobníček žaluje…
Los si s Portugalci zalaškoval a přisoudil jim do čtvrtfinále Angličany. Ronaldo se tak v Gelsenkirchenu setkal s několika klubovými spoluhráči – Garym Nevillem, Riem Ferdinandem a především Waynem Rooneym. A právě se svým velkým kamarádem se dostal do vážného konfliktu.
Poté, co Rooney po hodině hry zbytečně šlápl Ricardu Carvalhovi do rozkroku, utíkal Ronaldo žalovat rozhodčímu Horaciu Elizondovi a žádal pro viníka exemplární trest.
Ten také přišel – Rooney byl vyloučen. Ronaldo v tu chvíli spiklenecky mrkl směrem k lavičce na znamení: „Máme ho!“
Přečtěte si také: Milníky anglického fotbalu XIX: Jak šestnáctiletý Wayne Rooney ukončil sérii Arsenalu
[fve]https://www.youtube.com/watch?v=SFvZ389nsCE[/fve]
Anglie tak dohrávala poslední půlhodinu normální hrací doby a celé prodloužení v oslabení. Přesto dovedla partii až k penaltovému rozstřelu, jenže tam tradičně selhala. Ronaldo si v páté sérii vychutnal brankáře Paula Robinsona a zpečetil postup do semifinále.
V tu chvíli se v kolébce fotbalu stal psancem. Deník The Sun jeho obličej zobrazil uprostřed šipkového terče. „Vystavte si ho do kanceláře a dejte tomu prohnanému pánovi jednu do oka,“ popouzeli redaktoři bulvárního listu své čtenáře. Vyprovokovalo je k tomu právě to Ronaldovo lišácké mrknutí. Záložníka Rudých ďáblů dokonce z »wingera« (křídelníka) přejmenovali na »winkera« (mrkáčka).
Nepřátele si držte u těla
Nelze se divit, že v takové atmosféře zasypala rozhořčená banda výrostků Ronaldův dům ve Woodfordu kamením a rozbila několik oken.
Ani sám Rooney nechápal, jak mu takovou podlost mohl udělat někdo, kdo vedle něj celý rok sedává v jedné šatně.
Zdálo se, že situace je neudržitelná, a že pro všechny strany bude nejlepší, když se portugalský míčový kouzelník přestěhuje do jiné země. On sám o tom vážně uvažoval.
Nakonec ho asistent Sira Alexe Fergusona Carlos Quieroz přesvědčil, aby zůstal. A dobře udělal.
Přečtěte si také: Milníky anglického fotbalu XXI: Keane vs. Vieira aneb Nenávist, která začínala už v tunelu
Na vyvrhele Ronalda se sice od začátku sezony na všech stadionech po celé zemi – pochopitelně s výjimkou Old Trafford – zuřivě bučelo a pískalo, ale on sám si toho pranic nedělal. Naopak, jako by ho to nabíjelo pozitivní energií.
„Popichování mě nutí k tomu, že chci být lepší. Rád cítím nepřátelství publika, znamená to totiž, že se mě bojí, a že jsem dobrý hráč,“ svěřil se Ronaldo, jenž se udobřil s Rooneym a vytvořil s ním úderný útočný tandem. Oba začali dávat góly jako na běžícím pásu.
Nakonec jich Rooney nasázel čtrnáct a Ronaldo ještě o tři víc. Na krále střelců Didiera Drogbu z Chelsea to sice nestačilo, jenže Manchester United měl zase vyrovnanější dvojici zakončovatelů. A to bylo v boji o prvenství klíčovým faktorem.
Zkouška z dospělosti
Když Ronaldo dvě kola před koncem rozhodl proměněnou penaltou manchesterské derby na hřišti City, bylo vymalováno. Obhájce trofeje ze Stamford Bridge nastřádal 83 bodů, Rudí ďáblové 89. Po čtyřech letech se pohár pro šampiony stěhoval tam, kde býval v éře Premier League nejčastěji. Do Divadla snů.
Ronaldo na tom měl největší zásluhu, kterou mu už nikdo neupíral. Téměř všechny odpůrce a kritiky si získal na svou stranu. Dokonce i The Sun. Pár měsíců poté, co vybízel k veřejnému pranýřování, tento list otočil o 180 stupňů a napsal: „Kdyby Stanley Matthews poslouchal acid house, hrál by jako Ronaldo – muž driblující, jako kdyby užíval extázi.”
V 22 letech tak nadějný talent dospěl a stal se opravdovou hvězdou.
„Mistrovství světa ze mě udělalo lepšího hráče. Byla to nová maturita. Prostě jsem to vzal jako další zkušenost. Teď chci být někdo, kdo nemá z ničeho strach a nemá o sobě žádné pochybnosti. Chci prostě být sám sebou,” řekl Ronaldo.
Bez téhle proměny by nebyl tím, čím je teď.
Mistrem Evropy.
Trojnásobným vítězem Ligy mistrů.
Držitelem Zlatého míče.
A jednou z největších fotbalových ikon všech dob.
Všechno zlé je zkrátka k něčemu dobré.
Příště: První Mourinhův odchod
