Přestup Ladislava Krejčího ze Sparty do Boloni je dalším produktem této éry. Žel, fináloví přemožitelé ze Španělska jsou dál.
Silný ročník 1992 se rozhodně neztratil. Především díky Spartě, která do tehdejšího úspěšného týmu dodala šest hráčů, tedy plnou třetinu z osmnáctičlenné nominace. Posunula je do ligového A-mužstva a některé z nich, jako třeba teď právě Krejčího, i do zahraničí.
Většina opor pravidelně hraje ligu. Převážně za kvalitní celky ze špice tabulky české nejvyšší soutěže. A tam si vydobyly stabilní místo. Tomáš Koubek v Liberci, Jakub Brabec ve Spartě a Adam Jánoš v Mladé Boleslavi mají – či budou mít – i zkušenosti z evropských pohárů. Dobrou práci odvádí Jakub Jugas ve Zlíně, slibnou budoucnost mají jistě před sebou i mladoboleslavští Tomáš Přikryl a Roman Polom.
Samozřejmě, najdou se i negativní příklady, kdy se ideálně nastartovaná kariéra nestočí tím správným směrem.
Asi nejbizarněji dopadl autor jednoho z finálových gólů turnaje v Rumunsku Patrik Lácha. Ten to z Teplic dopracoval až do klubu FC Mecklenburg Schwerin, který hrál na jaře německou Verbandsligu, tedy šestou nejvyšší soutěž.
Ani na jména Tomáš Jeleček, Martin Sladký nebo Martin Kraus si asi dnes širší veřejnost nevzpomene.
Výtah do nejvyššího patra
Ale to se stává. Jiné celky mají při přechodu z mládežnických kategorií do dospělých ještě větší ztrátovost.
Třeba Irové, kteří tenkrát skončili v semifinále, zabudovali do seniorského národního týmu jediného hráče – Jeffa Hendricka z Derby. O moc lépe na tom nebyli ani pořádající Rumuni. Tam se chytil vlastně jen Nicolae Stanciu.
Zato u nás se do áčka posunuli Krejčí, Koubek, dále Pavel Kadeřábek, Tomáš Kalas a Jiří Skalák. Všichni až na Kalase se zúčastnili letního mistrovství Evropy ve Francii.
Často slýchám, že mladí hráči u nás nedostávají prostor a nenaplní tak svůj potenciál. Ale vidíte, že v tom problém není. Tihle kluci šanci dostali – a zaujali.
Krejčí bude hrát v Itálii, Kalas je ještě pořád hráčem Chelsea, Skalák získává ostruhy ve druhé anglické lize, Kadeřábek bojuje v Německu. Zájem bude bezpochyby i o Koubka a Brabce.
Jenže nejsou to tak výrazné individuality, jak to možná před pěti lety vypadalo. Nyní si musíme přiznat, že fakt, že dokázali odehrát vyrovnanou partii se Španěly a padli až v prodloužení, se dá přičíst dobré taktice, nasazení na hranici sebeobětování a kolektivní práci.
Přečtěte si taky: Fotbalový RADAR: Rozum jsem měl před deseti lety, pane Pelto. Teď mám právo být nepříčetný vzteky
Obři proti trpaslíkům
Podívejme se však na to, jaký pokrok za tu pětiletku učinily zlaté španělské hvězdy. Álvaro Morata je jedním z nejlepších střelců EURO 2016.
Real Madrid si ho z Juventusu Turín stáhl zpět. Od nové sezony by tedy Morata mohl znovu hrát v jednom dresu s Danim Carvajalem.
Paco Alcácer pomohl Španělsku pěti brankami k postupu do Francie a pak byl nespravedlivě opomenut při skládání závěrečné nominace. Přitom za Valencii dal v uplynulém ročníku úctyhodných 13 branek. A pak jsou tu dva krajánci z Premier League: Juanmi má za sebou nepříliš vydařené působení v Southamptonu a přestupuje do San Sebastianu, Gerard Deulofeu hraje za Everton.
Jinými slovy: postavíme Boloňu, Brighton, Hoffenheim, Liberec a Spartu proti Juventusu, Realu, Valencii, Southamptonu a Evertonu. Jak si asi myslíte, že tahle konfrontace může dopadnout?
Dá se z toho vyvodit jediný možný závěr. Na klubové úrovni je nutné více se zaměřit na individuality a piplat je, i kdybychom z každého ročníku měli získat jen jednoho výjimečného hráče. A na úrovni reprezentace vyvolat znovu tu týmovou sílu devatenáctky z roku 2011.
Řekl bych, že je v našem fotbale stále dost odborníků na to, abychom tento úkol zvládli. Obávám se však, že nejtěžší krok teď před sebou mají ti mladí talentovaní hráči. Musejí si přiznat, že zkrátka nejsou zase tak dobří, jak si o sobě možná mysleli. A jak často slýchali ze všech stran. Věřím, že je to přinutí na sobě víc pracovat a klást si stále vyšší cíle. Aby to z těch Boloň, Brightonů a Hoffenheimů dotáhli jednou… no, řekněme aspoň do té Valencie.
