Budu vám vyprávět příběh. Příběh o jednom fotbalovém trenérovi. Jsem přesvědčen, že poznáte, o koho jde.
Ten trenér pocházel z Hané.
Měl za sebou obrovské úspěchy s klubem, který byl dříve považován za provinční.
Proto ho taky všichni uznávali a respektovali.
Jednoho dne nahradil u reprezentace muže spjatého se Spartou.
Ten muž neodcházel úplně v dobrém.
Naopak, jeho nástupce se tím spíše těšil velké důvěře.
Dlouho si jej nikdo neodvážil ani náznakem kritizovat.
Vytvořila se aura nedotknutelného génia.
Slibný začátek…
Nemusel nic zásadního měnit ani přebudovávat.
Zdědil generaci hráčů, kteří už měli něco odkopáno, a největší hvězdy zažily i velký úspěch na mistrovství Evropy.
Stačilo je naučit soudržnosti a bojovnosti a vtisknout jim ten správný charakter.
Ten nový kouč vyznával útočný fotbal, presink a aktivitu, tím si získal srdce fanoušků.
První dva roky to taky fungovalo.
Dokonce vyhrál kvalifikační skupinu.
A jak tehdy přejel Holanďany, to byla nádhera!
Nejlepší výkon jeho éry.
Vznikl mylný dojem, že je to král Midas, měnící ve zlato vše, čeho se jen dotkne.
Jenže pak přišel zlom a najednou tu stál prostý člověk z masa a kostí.
Stalo se to v okamžiku, kdy se zpronevěřil svým zásadám a porušil své sliby.
Místo fotbalu, který obdivovala celá Evropa, náhle ordinoval ustrašenou a bázlivou taktiku.
Hluboký obranný blok.
Tvrdil, že jeho tým na víc nemá.
[blog_program_info id=“7966715″]
… rozpačitý průběh…
Začal povolávat hráče za zásluhy.
Nastupovali jen proto, že je znal z dřívějška a věřil jim víc než novým a neokoukaným.
Mužstvo mu stárlo před očima.
Ztratilo rychlost, dynamiku, tah na bránu.
Začal vyzdvihovat to, co by mělo být v národním týmu samozřejmostí – pracovitost a snahu.
Přednost dostávaly pomalé, neefektivní a málo kreativní typy hráčů.
Někteří z nich nastupovali na postech, na nichž dlouho nebo dokonce nikdy nehráli.
Postupně se tento trenér smiřoval s pádem do průměru.
Na začátku své epochy mluvil ve stylu „Jsem spokojen“, pak už jen „Nejsem nespokojen“.
Ignoroval moderní trendy a svět mu začal utíkat.
V tu chvíli se zvedla první vlna kritiky.
Nebyl na ni připravený, natož zvyklý, neboť dosud zažil jen chválu.
Navíc nikdy předtím nepůsobil v opravdu velkém klubu, kde jsou takové věci na denním pořádku.
Proto se mu nelze divit, že reagoval podrážděně a arogantně a přestával být sympatický těm, kdo s ním přišli do styku.
Ač zprvu inklinoval k otevřenosti, jak čas plynul, uzavíral se do sebe a stranil se pozornosti a zájmu médií.
Tiskové konference se postupně staly oboustranným utrpením.
Nechápal, že novináři jsou jen prostředníci mezi ním a veřejností.
Ostentativně jim dával najevo, jak jejich názorem pohrdá.
Ti, kteří si dovolili nesouhlasit či alespoň polemizovat, pro něj rázem nebyli rovnocennými partnery v dialogu.
Postrádali prý dostatečnou erudici.
Přitom to nebyli žádní generálové po bitvě.
Naopak: později se ukázalo, že měli v řadě případů – ne-li ve všem – pravdu.
Třeba v tom, že nebudeme-li situaci okamžitě řešit a nepoučíme se u zemí, jež nás přeskočily, může být za deset let ještě hůře.
… a smutný konec
On to ale nebral v potaz a začal hledat nepřátele tam, kde nejsou.
Vytvořil atmosféru, v níž se i jemu samotnému muselo špatně pracovat.
Nálada se totiž pozvolna obracela proti němu.
Nervozitu, nejistotu a nezdravý respekt bohužel přenesl i na mužstvo.
Čím dál častěji se opakoval nekoukatelný paskvil bez špetky invence.
Neměl to čím změnit, protože neexistoval žádný předem ověřený plán B.
A tak se z neúspěchů stalo pravidlo a úspěchy se staly výjimečnými.
Výjimka totiž potvrzuje pravidlo.
Když šlo do tuhého, dovedl mužstvo na šampionát, jenže tam potvrdil, že kvalifikace mu jdou lépe než závěrečné turnaje.
Na tom posledním podlehl v rozhodujícím zápase Turecku.
V zápase, který se dal vyhrát.
Jenže to by musel své svěřence lépe připravit herně, kondičně i mentálně.
Vedení svazu od něj navzdory tomu po nezdarech nepožadovalo žádnou detailní analýzu.
Rovnou se ho zastalo a dalo najevo zájem spolupracovat i nadále.
Odpálilo tak jakoukoli možnost rozebrat do hloubky, co tomu chybělo.
On sám poukazoval na jeden moment.
Říkejme tomu faktor X.
Odmítl tak situaci adekvátním způsobem okamžitě řešit a nevzal si příklad u těch, kterým se dařilo.
Historie se opakuje
Poznali jste? Ti, co si myslí, že celou dobu byla řeč o Pavlu Vrbovi, se krutě mýlí.
Nikoli – odpověď na hádanku zní: Karel Brückner.
Je děsivé si uvědomit, kolik toho ti dva mají společného. Nejspíš proto si tak dobře rozumějí.
A nejspíš proto se historie opakuje. A jelikož se z ní kompetentní orgány přes veškerá varování nepoučily a nevyvodily patřičné důsledky, bude to mít tentokrát ještě vážnější dopad.
Takže s prosbou „Mějte rozum“ na mě nechoďte, pane Pelto.
Rozum jsem měl po návratu z mistrovství světa 2006 v Německu, kde pád našeho fotbalu začal.
Teď už mám právo šílet. Nedělám si iluze, že by to někoho vyburcovalo. Ty jsem už dávno ztratil.
Ale musel jsem to připomenout.
Víte, co řekl jeden moudrý člověk?
„Kdo nezná svou minulost, je odsouzen ji opakovat.“
[blog_program_info id=“7966715″]
