Itálie podle jeho slov nehrála fotbal, po vedoucím gólu bránila v deseti lidech a soustředila se na fauly a přerušování hry. „Seděli tam vzadu jak na pohovce,“ prohlásil.
Jak snadné alibi! A jak „nové“! Od doby, co sleduji fotbal, a je to už nějaký ten pátek, je téměř každá zmínka o italském fotbalu spojena s pojmy jako důsledná defenzíva (to je ještě pochvala, i když vyslovovaná s výhradami), propracovaná taktika či catenaccio (přestože jde o odborné termíny, má to už spíše charakter odsouzení, či dokonce nadávky).
Ale není to tak, že fotbal je pestrá hra, v níž každý má právo předvádět to, co nejlépe umí? A že cesty k úspěchu jsou v ní – zaplaťpánbůh – rozdílné?
Dobře, připusťme, že Belgie se snažila tvořit hru a útočit. Připusťme také, že Itálie hrála v souladu se svou historickou tradicí, zažitými zvyklostmi a také v souladu s vývojem utkání více „odzadu“, tedy defenzivněji. Ale že by se v jejím podání nejednalo o fotbal?
Tady si Marc Wilmots lže do vlastní kapsy. Když se vám soupeřův styl nelíbí, je na vás, abyste ho přebili stylem hezčím a hlavně produktivnějším. Mluvit o tom, že my (ti „Dobří“) chtěli hrát fotbal a soupeři (ti „Zlí“) nám to svévolně kazili, to je výmluva hodná války o kyblíčky a bábovičky na dětském pískovišti.
Statistika hovoří pro Italy
Takže si to ještě shrňme: Belgie chtěla hrát podle Wilmotse fotbal, Itálie jen bránila.
Co mluví proti tomu? Tak předně „maličkost“ – výsledek. Belgie prohrála s Itálií 0:2.
Ale co když měli poražení opravdu smůlu? Podívejme se tedy na střely na branku – poměr 2:6 vyznívá v neprospěch Belgičanů ještě zřetelněji.
[blog_program_info id=“7686832″]
Do zmiňovaného pondělního zápasu měly více přímých střel než Italové pouze reprezentace Německa, Švýcarska a Walesu.
Buffon v brance Itálie navíc neměl ani jeden skutečně vážný zákrok, kdežto Courtois dvakrát inkasoval a ještě dvakrát musel famózně zasahovat – po hlavičce Pellého a bombě Immobileho.
Ano, Belgie vyhrála na držení míče, na rohy a na střely mimo, ale pokud se na základě těchto ukazatelů hodnotí zaslouženost výhry a účelnost hry, pak se asi zabývám jiným sportem než trenér Wilmots.
Dva nádherné góly
Každý hraje, co mu soupeř dovolí – a Itálie toho Belgičanům moc nepovolila. A každý také hraje, co dovede. Belgie se snažila, ale Itálie opravdu hrála. A to svůj zažitý styl založený na pozičním bránění, propracované defenzivě, ale také na prolínání všech řad a na rychlých protiútocích. A ty dovedou být fotbalově velmi krásné, když se umí! Góly Giaccheriniho, po „pirlovsky“ nadýchaném a přesném centru za obranu, který vyslal Leonardo da Vinci, tedy Bonucci, i Pellého, po čítankovém rozložení obrany Belgie, patřily zatím k nejhezčím na Euru.
Neobstojí ani věčné upomínání na to, že Itálie hraje „na nulu“ a že moc branek nedává. Od doby, kdy Antonio Conte v srpnu 2014 převzal žezlo azurové reprezentace, jeho tým neskóroval pouze v jediném z jednadvaceti zápasů. Obligátní „italská“ remíza 0:0 se přitom nezrodila ani jednou.
Squadra azzurra klidně může v dalších dvou zápasech selhat, poněvadž jí úvodní cenná výhra nad Belgií, jedním z favoritů Eura, může stoupnout do hlavy a nezopakuje už tak ukázněný, nadšený a bojovný výkon. Belgie se naopak může zvednout a prodat naplno ofenzivní přednosti svých hvězd.
Výsledek vzájemného utkání však mluví jasnou řečí. Mnohem jasnější, než pronesl po zápase trenér poražených…
[blog_program_info id=“7686832″]
