Při čtení tohohle textu nejspíš přepadne nostalgie hlavně moje vrstevníky. Tedy čerstvé čtyřicátníky. Tehdy nám bylo akorát dvacet a naplno jsme si užívali života.
No… V mém případě tedy úplně naplno ne, protože s holkami jsem to moc neuměl, zato jsem se jako málokdo věnoval své velké lásce – fotbalu. V jarním semestru jsem kašlal na školu a moje docházka klesla asi na 2,6 procenta, nebo tak nějak. Což obnášelo zhruba dvě přednášky a semináře.
Dopředu mě hnala jediná vidina – vydělat si na brigádách na zájezd do Anglie. Vstával jsem v pět, pomáhal na stavbách, v mrazu jsem ve skladech tahal kovové trubky a v jakési chemičce za Prahou vyléval sudy s kyselinou.
Půlroční dřina byla nakonec odměněna! Mohl jsem si dovolit koupit si lístek na úvodní zápas Česko – Německo a ušetřit nějaké libry na útratu. Tehdy byl kurs asi 1:55, takže to opravdu nebyla žádná legrace.
Anglický ignorant
Vyrazili jsme s kamarádem Davidem s dvoudenním předstihem autobusem z Prahy do Londýna. Odtamtud jsme stopovali do Henley-on-Thames, kde jsme navštívili našeho lektora angličtiny z gymplu Johna Daviese. Nabídl nám přespání, ale my neměli čas. Spěchali jsme nahoru do Manchesteru, kde se nazítří hrálo.
Tak nás aspoň ten dobrotivý starý muž hodil na dálnici, kde jsme si stopli nějakého chlapíka v pickupu. Kouřil za volantem marjánku a o fotbal se vůbec nezajímal. Což jsme seznali záhy.
Bylo odpoledne, turnaj právě začal a on na otázku »Jak hrála Anglie?« odpověděl: „Myslím, že 1:1, gól dal snad Sheringham, nebo kdo.“
No, později jsem se dozvěděl, že to byl Shearer, hráč, kterého jsem doslova zbožňoval. Největší ikona Premier League.
Nevadí. Do Manchesteru jsme se tak jako tak v pořádku dostali a začali si hledat nocleh. Měli jsme jen stan a spacáky, takže nám stačil kemp. Ale ouha! Po příjezdu do centra jsme zjistili, že v okolí nic takového není. Nikdo nám ani nedokázal poradit. Pořád nás posílali od čerta k ďáblu, a tak jsme se nakonec šli zeptat na jednu policejní stanici. Zazvonili jsme a čekali. Nikdo neotvíral ani nesešel dolů, a tak jsme se naprosto vyčerpaní po celodenní cestě naštvali a řekli si: „Pod svícnem bývá tma.“ A utábořili se na trávníku přímo před tou policejní služebnou.
Nikomu to zjevně nevadilo, a tak jsme tam přespali, druhý den ráno se normálně sbalili a odkráčeli.
Deprese na Old Trafford
Po povinné zastávce v nákupním centru Arndale, kde jsem si konečně splnil přání a koupil si tričko Oasis, následovala procházka centrem města. Trefili jsme to tak akorát. O týden později tady IRA nastražila do dodávky bombu, která vybuchla, zranila 212 lidí a zničila několik přilehlých budov.
My jsme se bez problémů dostali na Old Trafford. Tenkrát se tam vešlo jen asi 55 tisíc diváků, na náš zápas s Německem bylo hlediště zaplněné zhruba ze dvou třetin.
Stáli jsme za bránou, kam Petr Kouba dostal během šesti minut dva skoro navlas stejné góly, a přišlo nám, že oba mohl chytat.
Po přestávce na tuhle bránu naši útočili i s Patrikem Bergrem a Radkem Drulákem, kteří střídali nevýrazného Martina Frýdka a Karla Poborského. Ale skóre už se nezměnilo. Prohráli jsme 0:2 a dodnes si pamatuju, jak před stadionem sedíme zničení a říkáme si: „Tak, teď prohrajou s Itálií a jedou domů.“
[fve]https://youtu.be/i_CpMNC3yaA[/fve]
V životě by mě nenapadlo, že se s Německem ještě jednou na turnaji potkáme. A dokonce v boji o zlato.
Po návratu domů jsme s úžasem sledovali, jak český tým vstal z mrtvých a jde od úspěchu k úspěchu. Už třeba ten nádherný zápas s Italy a parádní branky po precizních vypracovaných akcích!
[blog_program_info id=“7587374″]
[fve]https://youtu.be/hGlmhJ-JWQQ[/fve]
Mimochodem, až vám nějaký chytrák bude tvrdit, že jsme se turnajem probránili, pusťte mu tohle utkání. Nebo přestřelku s Ruskem 3:3. Mýtus o catenacciu a sázce na ojedinělé protiútoky rázem padne.
[blog_program_info id=“7602093″]
[fve]https://youtu.be/p3YT52jKpAs[/fve]
První Nagano
Ano – ve čtvrtfinále s Portugalskem a v semifinále s Francií naše mužstvo opravdu nehrálo moc otevřenou partii. Zvláště s Francouzi to byl takový ten vyčůraný mourinhovský fotbal. Jenže se taky podívejte, v jaké jsme hráli sestavě! Bez Suchopárka, Bejbla, Látala a Kuky, zato třeba s Pavlem Novotným a Martinem Kotůlkem. Tam se skutečně nedalo nic riskovat.
[blog_program_info id=“7616478″]
Sledovali jsme semifinále v pražském klubu na Újezdě a po té obrovské penaltové radosti jsem měl pocit, že nic není nemožné. Že i když to zní šíleně, kluci to fakt zvládnou a vyhrají zlato. Takové je mládí – nemá žádné zábrany.
Ten pocit jsem pak měl už jenom jednou v životě – při olympijských hrách v Naganu 1998. Tehdy se můj instinkt nemýlil…
Přesunuli jsme se do hospody, kde jsme postup do finále zapíjeli a zároveň sledovali strhující semifinále mezi Anglií a Německem. To byl můj velký sen: utkat se o zlato s domácí reprezentací. Dokonce mě napadlo, že kdyby vyhrála Anglie – taková moje druhá vlast – snad by mi to ani nevadilo.
Byl to nejlepší fotbal na celém šampionátu, předčasné finále. Jenže chudák Gazza netrefil v prodloužení prázdnou bránu a Gareth Southgate – proč sakra chodí na penalty stopeři??? – zahodil v rozstřelu rozhodující pokus. Anglie podlehla Německu na penalty. Jak jinak, že…
Přehlédnutý ofsajd
Tak tedy Němci. Sledovali jsme ten zápas na letním táboře, kam jsme jeli jako vedoucí. Když Patrik Berger proměnil pokutový kop (který mimochodem nebyl), blesklo mi hlavou: „Že by? Že by přece? To snad není možné, ne?“
Ne, nebylo. Němci nasadili Olivera Bierhoffa a ten vyrovnal. V prodloužení pak tenhle do té doby neznámý útočník dal zlatý gól. Stefan Kuntz stál v tom okamžiku v jasném ofsajdu a podle mě se to dalo posoudit tak, že se zapojil aktivně do hry, protože dobíhal tečovanou střelu u tyče.
[blog_program_info id=“7630403″]
Ale vem to nešť. Prohráli jsme a skončili druzí. Stejně to byl turnaj, na který do smrti nezapomenu.
Měli jsme skvělé mladé hráče a ti chtěli něco dokázat. Trenéra, který neprskal po každé nepříjemné otázce. Manažera, co neříká novinářům, na co se mají ptát. Když nám to sedlo, předváděli jsme skvělý fotbal. Nejlepším z našich rozhodně nebyl pětatřicetiletý dědek, který rok pořádně nehrál.
A hlavně jsem byl o 20 let mladší. Člověk má tendenci pamatovat si to hezčí a na to špatné zapomínat.
Každopádně se nic z toho nevrátí. A nejen proto, že je mi teď čtyřicet. Jedno bych ale dnešním dvacetiletým přál – aby něco podobného zažili taky. I když letos to asi nepřijde.
[blog_program_info id=“7686830″]
