O víkendu Ronaldo dosáhl na hranici třiceti gólů ve španělské lize.
Také jste se přistihli při myšlence typu: No a co, to u něj přece není žádná výjimečná meta?
No jo, ale nejzářivější současná hvězda Realu Madrid dosáhla této mety už šestkrát v řadě! Jiní hned vypálí – ve španělské lize a navíc v Realu Madrid, to se mu to střílí! Ale jak to, že takovou „samozřejmost“ neumí předvádět kdokoliv jiný? A s takovou vytrvalostí a samozřejmostí? A jak to, že nám zrovna u Ronalda takový počet gólů připadá vlastně normální?
[blog_program_info id=“6853147″]
Pan Nepostradatelný
Střelecká vybavenost Ronalda je neuvěřitelná a současný Bílý balet s ním stojí a padá.
Zatím posledním důkazem jeho výjimečnosti byla odveta čtvrtfinále Ligy mistrů s Wolfsburgem. Třemi góly sám převážil nad celým usilovným a poctivým kolektivem německého továrního týmu. Hattrickem posunul Real Madrid do semifinále.
Po prvním zápase byl kritizován – prý ho hra nebavila, prý si v klubu dělá, co chce, prý je bolestínský, neumí se obětovat pro tým, je namyšlený, nabubřele individualistický a kdesi cosi.
Ale tak to prostě u Ronalda je. Všimněte si, kolikrát se už za jeho kariéru vystřídaly v poměrně krátkém sledu zcela protichůdné emoce.
[blog_program_info id=“6853147″]
Náročné Santiago Bernabéu
Že ho kritizují ti, kteří Realu nefandí, to je vcelku pochopitelné. Že ho doslova nenávidí ti, kterým je Real proti mysli a fandí jeho největším konkurentům, to také není ve fotbale nic neočekávaného. Ale ono se běžně stává, že Ronalda dočasně „nemusí“ ani náročné publikum v ochozech stadionu Santiago Bernabéu. A dává to okatě i zvukově dost najevo.
V závěru odvety s Wolfsburgem se však tento madridský fotbalový svatostánek otřásal skandováním „Cristiano, Cristiano!“
[blog_program_info id=“6903932″]
Superman i playboy
Není snadné se zalíbit všem. Ve fotbale zmítaném fanouškovskými vášněmi je to dokonce zcela nemožné. Rodák z ostrova Madeira i přesto dává dost viditelně najevo, že by rád, že by moc rád…
Tím více negativních emocí pak vzbuzuje. Jasně, Ronaldovy negativní stránky (náladovost, náznaky bolestínství, přebujelé sebevědomí a sebestřednost, snaha hrát si na supermana i playboye zároveň) jsou nepopiratelné. Nemá cenu si namlouvat, že je to pohádkově čistý hrdina bez bázně a hany.
Fotbalová genialita hráče s číslem sedm je však něčím, co se nedá zpochybnit. Je něčím, co se dá pouze konstatovat. A – třeba i ve skrytu, s tichou závistí – obdivovat.
[blog_program_info id=“6885262″]
Božský CR7
Střelba branek je ve fotbalu rozhodně nejvděčnější činností. Každý touží být střelcem rozhodujících branek, být oslavovaným hrdinou rozhodujících okamžiků. Zdaleka ne každý to ale dokáže. A skoro nikdo to nedokáže opakovat tak virtuózně a bravurně jako Cristiano Ronaldo.
Vždy, když to už vypadá, že se jeho majestát hroutí k zemi a že negativní hodnocení naberou vrch, vždy, když se na bělostně bílém dresu, jenž nosí, začnou zachycovat nečistoty a šmouhy, ba dokonce i plivance či krvavé šrámy, zjeví se vždy znovu a znovu záblesk fotbalového ducha svatého a ona bílá barva se znovu naplno rozzáří neposkvrněnou čistotou a nadpozemským jasem.
Možná se vám ta přirovnání budou zdát až přespříliš barvitá a nadnesená, ale ruku na srdce: nenapadlo vás něco alespoň vzdáleně podobného při porovnání dvou zápasů čtvrtfinále Ligy mistrů mezi Wolfsburgem a Realem a hlavně při srovnání výkonu a konečného přínosu „božského CR7“?
