Psal se 19. říjen 2002. Mistrovský Arsenal přijel do Goodison Parku s cílem prodloužit svou rekordní šňůru neporazitelnosti, která se natáhla na 30 zápasů. Domácí Everton neměl představovat vážnější překážku.
Pod vedením Davida Moyese, jenž přišel půl roku předtím, se teprve zvedal a patřil spíše mezi průměrné týmy. Remizoval doma s nováčkem z Birminghamu, prohrál na Manchesteru City, v Southamptonu, na Aston Ville a těsně před duelem s Kanonýry utrpěl také třígólovou facku na Manchesteru United.
Už tehdy měl ale skvělou akademii a právě jeden takový odchovanec na sebe od začátku soutěže upozorňoval.
Jmenoval se Wayne Rooney a na zádech nosil číslo 18.
Na svůj věk, bylo mu pouhých 16 let, žádné tintítko. Kdepak – podsaditá postava vzbuzovala respekt. Ještě před pár měsíci přitom zářil v dresu dorostu Evertonu při tažení do finále mládežnického FA Cupu.
V létě si jej Moyes vytáhl do áčka a postavil ho hned v prvním kole doma proti Tottenhamu. Rooney přihrál na gól a začal polykat ligové minuty pravidelně.
Pokořený veterán
V zápase s Arsenalem mu jich Moyes vyměřil rovných deset. V 80. minutě střídal pihovatý benjamínek Kanaďana Tomasze Radzinského. Ten v první půli odpověděl na trefu Fredrika Ljungberga a Toffees tedy drželi nadějný stav 1:1.
A Rooney nic nepokazil. Naopak. V poslední minutě si parádně zpracoval dlouhý nákop. Už jen za to, jak si sebejistě přilepil balón na kopačku, si zasloužil potlesk zaplněných tribun.
Toho, co předvedl pak, by se ale nikdo nenadál. Drze si to namířil k bráně a z více než 20 metrů neuvěřitelně falšovanou ranou trefil břevno, od něhož se míč odrazil do sítě – 2:1!!!
[fve]https://youtu.be/E4dBWUjuCU0[/fve]
Veteránovi Davidu Seamanovi, jehož celá kolébka fotbalu pár dní předtím kritizovala za gól inkasovaný od Makedonců přímo z rohu, tentokrát nikdo nemohl nic vyčítat.
Rooneyho dělovka byla technicky tak dokonale provedená, že se v podstatě nedala chytat. Šestnáctiletý usmrkanec tak pokořil bezmála čtyřicetiletého matadora!
Divadlo z toho nebude
A to ještě nemuselo být vše. Namlsaný střelec už tušil, že jeho jméno se zaskvěje v titulcích nedělních novin, a tak ho tam chtěl začerstva ještě zvýraznit. Pár vteřin po vedoucí brance si vzal míč na hranici šestnáctky znovu a pokusil se Seamana tentokrát přehodit troufalým lobem šajtlí.
Sice to nevyšlo, ale vítězství už Evertonu nikdo nevzal. Série Arsenalu skončila, obhájce trofeje padl!
Rooney se naopak stal pět dní před svými 17. narozeninami hrdinou Merseyside. Po závěrečném hvizdu to skoro vypadalo, že ho mazák Kevin Campbell odnese na zádech do kabin. S gratulací přispěchal i bývalý hráč Toffees Francis Jeffers.
A celá země skloňovala ve všech pádech jméno nejmladšího střelce v dějinách Premier League.
„Je to největší anglický talent, který jsem tady viděl od chvíle, co jsem přišel na Highbury,“ řekl manažer poražených Arsène Wenger.
„V příběhu tohohle kluka je příliš mnoho fantazie i na nějaké to moje představení,“ nadsazoval předseda Evertonu Bill Kenwright, jinak také divadelní a filmový impresário.
Přečtěte si taky: Milníky anglického fotbalu XVIII: Pád slavného Leedsu začal před soudním tribunálem
I Charlton se musel sklonit
Ale kolik takových talentů už zazářilo – a vzápětí zhaslo? Jako učebnicový příklad poslouží třeba zrovna zmíněný Jeffers. Arsenal ho kupoval jako dvacetiletou naději za osm milionů liber. Jenže nadaný útočník se vůbec neprosadil a skončil v propadlišti nižších soutěží.
Zato Rooney svůj ohromný potenciál nepromarnil. Už za čtyři měsíce po svém premiérovém ligovém gólu byl v reprezentaci. Za další rok a půl se stal druhým nejlepším střelcem EURO 2004 v Portugalsku. A v létě toho roku přestoupil za bezmála 30 milionů liber do Manchesteru United, kde dlí dodnes.
Dělá tam kapitána, vyhrál téměř všechny myslitelné trofeje a v historické tabulce střelců brzy předstihne vedoucího Sira Bobbyho Charltona.
To už se mu mimochodem povedlo v národním mužstvu, kde rovněž převzal pásku kapitána.
Takže – co chcete víc?
[blog_program_info id=“6761894″]
