V zápase osmifinále Ligy mistrů to však byla jiná káva: střelci Bayernu Gianluigi Buffona překonali celkem čtyřikrát ve dvou zápasech a jako bonus si schovali i další dva góly v prodloužení, které rozhodly o vyřazení Juventusu.
[blog_program_info id=“6652142″]
Osmatřicetiletý Buffon se tedy už zřejmě vítězství v Lize mistrů opravdu nedočká, i když jinak vyhrál téměř vše. V Lize mistrů se ovšem dostal dvakrát jen do finále…
Bitva Parmy proti Spartě
Vzpomínám si, že jsem byl u jeho premiérové sezony v Lize mistrů. V sezoně 1997/98 se dostala AC Parma, Buffonův tehdejší tým, do stejné základní skupiny jako Sparta.
Na Letné skončil česko-italský duel remízou 0:0. V odvetě, která se hrála na Stadio Ennio Tardini v Parmě 27. listopadu 1997, se odehrála také remíza, a to v poměru 2:2.
Tři góly padly v nastaveném čase druhé půle, Parma vyrovnala po penaltovém faulu Tomáše Řepky:
[fve]https://youtu.be/xbN9iQJZpOA[/fve]
Parma přišla o reálnou naději na postup z prvního místa a k postupu jí nakonec nestačilo ani druhé místo ve skupině. Tehdy totiž postupovaly jen dva nejlepší týmy z druhých míst.
Den před zápasem jsem se procházel po uličkách staroslavné Parmy, měl jsem přitom přesně zjištěno, v kterém hotelu mají hráči italského týmu soustředění. Na vlastní oči jsem poznal, že to je klub, který vyrostl na evropskou úroveň v podstatě z ničeho, stále si zachovával sympatické zvyklosti skromného týmu z provincie.
V okolí stadionu mi prodavačky i číšníci potvrdili, že většina hráčů včetně devatenáctileté hvězdičky Buffona k nim běžně chodí nakupovat a posedět, přičemž vždy prohodí pár slov. „Na hvězdy si rozhodně nehrají,“ ujišťovali mě, „jsou to normální, slušní mladí kluci.“
Instinkt velel jít za Buffonem
Hotel, ve kterém výprava Parmy bydlela, tomu odpovídal. Nenápadná budova v běžné městské zástavbě, lidové prostředí. A vše se potvrdilo, když jsem vešel (bez jakékoliv kontroly či zábran) dovnitř.
V prostoru recepce seděl kompletní kádr Parmy i s tehdejším trenérem Carlem Ancelottim. Musel jsem si rychle zvolit, kterou osobnost si vybrat k pokusu o rozhovor. Naděje jsem si velké nedával – považoval jsem za úspěch už jen to, že jsem tady, v místě předzápasového soustředění před zápasem Ligy mistrů.
Jakýsi instinkt mi zavelel, abych zkusil oslovit rozesmátého mladíčka Gianluigiho Buffona, který už na dálku vyzařoval dobrou náladu a vstřícnost. Vybral jsem si dobře – kromě trenéra Ancelottiho to nikdo jiný z přítomných nedotáhl ve fotbale tak daleko.
Skromnost a poctivost profesionála
Čekal jsem ovšem, že budu sice zdvořile, ale přece jen odmítnut. Jako bych to už slyšel předem: „Teď ne, jen na tiskovce.“
„Před zápasem, a zvláště tak důležitým, nikdy nedávám rozhovory.“
„Až co řekne trenér – a ten to určitě nepovolí.“
Anebo dokonce: „Jak jste se sem vůbec dostal?“
Nic z toho jsem však neuslyšel. Gianluigi Buffon byl téměř potěšen, že je znám už i v cizině, a když jsem rozhovor, se kterým bez okolků souhlasil, uvedl dotazem na jeho rodiště v Carraře, doslova roztál. Povídali jsme si tak dlouho, dokud jsem měl nějaké otázky, aniž nás někdo přerušil.
Po zápase jsem pak Buffona znovu potkal u východu ze šaten. Vlekl těžkou tašku, jak se sluší na mladého bažanta v týmu, ale opět neměl sebemenší problém se zastavit a chvilku popovídat o zápase, z jehož výsledku byl viditelně zklamán.
Ale rozhodně ne tak, aby něco vztekle odsekl nebo se omluvil a zmizel. Byla na něm znát skromnost, poctivost i profesionalita. Právě kvůli těmto vlastnostem to dotáhl tak daleko.
Škoda, v té době ještě nebyla éra selfíček, takže na ta dvě pozoruhodná setkání s tehdy devatenáctiletým budoucím šampionem nemám vlastně žádnou obrazovou památku.
Rozhovor tehdy vyšel v časopise Gól. A věřte, ani já jsem tehdy nevěděl, že vlastně zpovídám budoucího mistra světa a jednu z největších brankářských legend všech dob.
I když – něco jsem už tušil…!
