Leeds United byl fenoménem přelomu tisíciletí. Na jaře 2001 to dotáhl až do semifinále Ligy mistrů. Na své cestě mezi elitní kvarteto porazil takové giganty, jako byly AC Milán, Lazio Řím či Deportivo La Coruňa. Mezi absolutní špičku se neohroženě dral také v domácí soutěži. Čtvrté místo s dvoubodovou ztrátou na druhý Arsenal brali fandové The Whites jako předzvěst frontálního útoku na titul.
[blog_program_info id=“6535454″]
Manažer David O’Leary dělal všechno pro to, aby navázal na slavné předchůdce Dona Revieho a Howarda Wilkinsona a po deseti letech dovedl pyšný klub na piedestal. Díky štědrým investicím předsedy Petera Ridsdala poskládal skvělý kádr. Za Ria Ferdinanda neváhal zaplatit 18 milionů liber. Dosavadní zadák West Hamu se tak stal nejdražším obráncem v Premier League.
Přečtěte si také: Milníky anglického fotbalu XVII: Stan Collymore, hvězda pronásledovaná démony
Dokonalý mix
O‘Leary, jenž měl po boku Briana Kidda – bývalého asistenta Sira Alexe Fergusona v Manchesteru United – navíc dokázal vtisknout svému celku atraktivní herní projev s agresivním presinkem, ofenzivními beky, nápaditými signály při standardkách a dalšími moderními prvky.
Výbušný koktejl obsahoval všechny potřebné ingredience, které se vinuly napříč osou mužstva: zkušenost a klid přinášel brankář Nigel Martyn, dirigentské a organizační úkoly si dělili stopeři Ferdinand a Dominic Matteo, o tvrdost a nasazení se staral středopolař David Batty, technickou virtuozitou přispěl Harry Kewell, řečený Čaroděj ze země Oz, drzost a mladické nadšení nechyběly díky Alanu Smithovi, góly zařizoval zabiják Mark Viduka. Byl to kolektiv bez výraznějších slabin. Sehraný, vyvážený, hladový po úspěších.
Přečtěte si také: Milníky anglického fotbalu XV: Titul? Wannabe. Spice Boys to k němu nikdy nedotáhli
Úvod jako na drátkách
Když Leeds ve 2. kole vyloupil Highbury po výhře nad Arsenalem 2:1, vyhříval se v čele tabulky, kde strávil téměř celý podzim. Poprvé podlehl až ve 12. kole v Sunderlandu. Do té doby inkasoval všehovšudy pět branek! Vzápětí přetáhl svému velkému konkurentu z Liverpoolu legendárního Robbieho Fowlera, za něhož vysázel 11 milionů liber. Tím jen stvrdil svůj mistrovský cíl.
Až téměř do Vánoc všechno šlo jako po másle. Jenže pak se na nebi objevil velký mrak.
V prosinci stanuli obránce Jonathan Woodgate a záložník Lee Bowyer před soudem, kde už podruhé čelili obžalobě z těžkého ublížení na zdraví asijského studenta Sarfraze Najeiba.
Při prvním stání tribunál nerozhodl. Napodruhé už vyřkl verdikt: Bowyera osvobodil, Woodgate byl odsouzen jen za výtržnictví k 100 hodinám veřejně prospěšných prací. Oba byli navíc potrestáni klubem.
Woodgate dostal pokutu ve výši osmi týdenních platů. Bowyer vyfasoval poloviční pokutu, kterou však odmítl zaplatit a byl zařazen na transferlistinu. Pak přece jen přišel s prosíkem a vše se zdánlivě urovnalo.
„Bude nějakou dobu trvat, než napravíme škody,“ řekl šéf klubu Ridsdale.
[blog_program_info id=“6545753″]
Timing nebyl správný
Žel, dopadlo to ještě daleko hůř. Pár dní po vynesení rozsudku vyšly úryvky z O’Learyho připravované kontroverzní knihy, jež ironií osudu nesla název Leeds United on Trial (Leeds United před soudem). Jejím námětem nebyl výhradně Woodgatův a Bowyerův skandál. Tomu byly věnovány pouhé dvě kapitoly. Jinak O‘Leary psal o vzestupu klubu, vlastních ambicích i soukromém životě.
Přečtěte si také: Milníky anglického fotbalu XIV: „Arséne kdo?“ ptali se. Pak se francouzskému profesorovi klaněli
Avšak načasování, titul a otevřenost, s jakou autor dal nahlédnout pod pokličku citlivého tématu, způsobily obrovský poprask.
„Nemůžu za to, kdy kniha vyjde,“ bránil se bývalý dlouholetý irský reprezentant. Nařčení, že chtěl vydělat na klubových problémech, se ovšem jen tak nezbavil.
Předivo se potrhalo
Ani reakce z klubu na sebe nenechala dlouho čekat. Kniha se stala traumatem, které zasáhlo O‘Learyho vztahy s hráči, vedením a fanoušky. Výsledky po Novém roce ukázaly, že manažer ztratil důvěru a podporu svého týmu a morálka je téměř nenávratně zničená.
Vyřazení v FA Cupu s třetiligovým Cardiffem odstartovalo černou sérii, během níž se lídr tabulky začal postupně propadat. Leeds v lize sedmkrát za sebou nevyhrál a sen o prvenství se mu rozplynul. Ve zbytku sezony musel bojovat alespoň o 4. místo zajišťující účast v Champions League. Jenže nakonec nedokázal ani to. Skončil pátý o pět bodů za Newcastlem a zbyl na něj znovu jen Pohár UEFA.
Jenže na to klubový rozpočet nebyl stavěný. Ridsdale kalkuloval s pravidelnou hostinou u tabule Ligy mistrů. Proto si půjčil desítky milionů liber, které chtěl později z prémií a bonusů z nejprestižnější evropské soutěže splatit. Tenhle riskantní plán selhal a prvním potrestaným viníkem byl O’Leary, jenž byl po neúspěšné sezoně propuštěn.
Přečtěte si také: Milníky anglického fotbalu XIII: »Charlie« Beckham dokázal to, co se nepovedlo Pelému
Promarněná šance
Sportovní a ruku v ruce s tím i ekonomický pád už se přesto nedal zastavit. Leeds zabředl do astronomických dluhů, musel prodat nejlepší hráče a v roce 2004 s oslabeným kádrem sestoupil.
Dva roky poté, co se měl stát mistrem.
Tahle noční můra pronásleduje všechny zainteresované dodnes.
Leeds se stále nedokázal vyhrabat zpátky do první ligy. Woodgate s Bowyerem už se tak blízko mistrovského poháru nikdy neocitli.
O‘Learyho slibně rozjetá manažerská kariéra se zasekla. Během tří let v Aston Ville ji neoživil a od té doby nikde v Anglii netrénoval.
„Porušil svaté pravidlo kabiny, že nesmí nikdy veřejně kritizovat hráče,“ prohlásil Ridsdale. A dodal: „Promarnil jedinečnou příležitost a jeho odkaz bude takovýto: Vzal Leeds na velkou jízdu, jenže nic nevyhrál.“
A co na to sám O’Leary? „Jediné, čeho na té knize lituju, je její název. Ne ta kniha samotná,“ uzavřel tenhle smutný příběh.
Příště: Na scénu přichází Wayne Rooney
