Národní sport byl ukraden
Psal se 26. prosinec 1999. Celá Anglie slavila nejkrásnější svátky v roce. Tak jako vždy. Krocan, pudink, dárky v ponožce, Santa Claus. Konzervativní milovníci letitých tradic však přesto skřípali zuby. Fotbal, národní sport číslo 1, jim byl zřejmě nadobro ukraden.
Chelsea postavila v ligovém zápase v Southamptonu základní sestavu, v níž nebyl jediný Angličan! Něco podobného si nikdy nikdo předtím nedovolil. Až italský manažer Blues Gianluca Vialli.
Jeho štěpánská jedenáctka na stadionu The Dell vypadala takto: Ed de Goey – Dan Petrescu, Emerson Thome, Frank Leboeuf, Celestine Babayaro – Albert Ferrer, Didier Deschamps, Gustavo Poyet, Roberto Di Matteo, Gabriele Ambrosetti – Tore André Flo.
Tedy dva Francouzi, dva Italové, jeden Holanďan, jeden Rumun, jeden Brazilec, jeden Nigérijec, jeden Španěl, jeden Uruguayec a jeden Nor.
Přečtěte si taky: Milníky anglického fotbalu XV: Titul? Wannabe. Spice Boys to k němu nikdy nedotáhli
Z nouze ctnost
Jen na lavičce zůstal dnešní kapitán John Terry, tehdy teprve devatenáctiletý. Příležitost dostali aspoň jeho krajané: v 74. minutě nastoupil místo Ambrosettiho Jon Harley a na poslední tři minutky naskočil za Petreska Jody Morris.
Nebylo to tak docela jen Vialliho rozhodnutí. Manažer Blues v nabitém svátečním programu neměl moc na vybranou. Kvůli chřipce mu vypadl vůdce týmu Dennis Wise a také útočník Chris Sutton, do Southamptonu nejel ani Graeme Le Saux. Vše angličtí rodáci. Na druhou stranu absentoval také fenomenální Gianfranco Zola, Vialliho krajan. Ten by určitě jinak hrál, byl totiž velkou hvězdou.
Přesto Vialli trochu zariskoval. Vždyť třeba pro Thomeho to byl debut po příchodu ze Sheffieldu Wednesday. Zkušený stoper přišel den před Štědrým dnem, ale v premiéře obstál.
A vůbec to celé cizinecké legii z Londýna šlapalo víc než dobře. Vyhrála 2:1, oba góly dal ještě v prvním poločase Flo.
„Nechali jsme je hrát a to si proti fotbalistům světové třídy nesmíte dovolit,“ naříkal manažer Svatých Dave Jones.
Fotbal je esperanto
Jeho kolega Vialli musel vedle otázek týkajících se výkonu a výsledku čelit také dotazům na složení týmu, v němž figurovali výhradně zahraniční hráči.
„Vůbec jsem na to nepomyslel,“ krčil rameny holohlavý Ital, sám bývalý vynikající útočník Chelsea.
Mám kádr 22 fotbalistů a čím více jich je k dispozici, tím lépe. Někdy se sestava kvůli zraněním a trestům vybírá sama. Nezáleží na tom, odkud jsme, pokud na hřišti mluvíme stejným jazykem. Máme několik hráčů mimo – bohužel řada z nich jsou Angličané – ale národnost opravdu není důležitá.
Gianluca Vialli
Jenže tradice už byla porušena a postupně se přidávaly i další kluby. Mladí angličtí hráči to měli čím dál složitější. Místa v ligových kádrech jim zabírali cizinci, kteří nebyli vždy nutně o tolik lepší. Spíš levnější, navíc nehráli pod tak velkým tlakem.
Jakmile totiž vylétne nějaká talentovaná anglická hvězdička, hned z ní všichni dělají nového Wayna Rooneyho, div ne Bobbyho Charltona nebo Bobbyho Moorea. S takovou nálepkou je těžké uspět. I proto se častěji uplatní přivandrovalci, od nichž se zase takové zázraky nečekají. A když selžou? Sbalí si fidlátka a jdou do Španělska, Itálie nebo Francie.
Pandořina skříňka
Od chvíle, kdy Vialli otevřel Pandořinu skříňku, uplynulo 16 let. Za tu dobu jsme zažili další dva mezníky. Arsenal v únoru 2005 nenominoval k zápasu s Crystalem Palace ani jednoho Angličana. Tedy ani na lavičku náhradníků. A o další čtyři roky později, v prosinci 2009, proti sobě nastoupily v utkání Portsmouthu s Arsenalem dvě jedenáctky, v nichž byli samí cizinci.
Zkuste si něco podobného představit třeba u nás. Co by tomu řekl třeba trenér reprezentace?
