Po heyselské tragédii a následném zákazu startu v evropských pohárech pocítily anglické kluby nutkavou potřebu otevřít se světu. Do kolébky fotbalu tak začaly proudit zástupy hráčů a trenérů ze všech koutů světa.
Arséne kdo?
1. října 1996 se mezi nimi objevil štíhlý Francouz v obrovských brýlích. Znalci si pamatovali, že měl kdysi úspěchy s Monakem a že naposledy působil v japonské Nagoji. Většině fanoušků však jméno Arséne Wenger moc neříkalo.
A tenhle Mr. Nobody se stal manažerem jednoho z nejslavnějších klubů – londýnského Arsenalu.
Přečtěte si také: Milníky anglického fotbalu XIII: »Charlie« Beckham dokázal to, co se nepovedlo Pelému
„Arséne kdo?“ přivítal ho posměšným titulkem večerník The Evening Standard. Zřejmě si v horkém křesle představovali někoho, jako byl Johan Cruyff, o jehož příchodu se často spekulovalo. Málokdo chápal, co angažováním Wengera vedení klubu sleduje.
Viceprezident David Dein ovšem velmi dobře věděl, co dělá, a byl přesvědčen, že našel muže, jenž jako kdysi Chapman inspiruje zrození zlaté generace. Dal přitom na doporučení Gérarda Houlliera (později manažera Liverpoolu), aby vyhozeného Bruce Riocha nahradil právě Wengerem, s nímž se seznámil už dřív, a to za dost kuriózních okolností.
„Byla to náhoda. Na stadionu Highbury tenkrát sedávaly partnerky hráčů a funkcionářů v oddělené místnosti. Arséne tam jednou omylem zabloudil, paní Deinová ho popadla a seznámila se svým mužem. Rozuměli si tak dobře, že se z nich stali přátelé. A Dein brzy pochopil, že Wenger je tím pravým mužem pro budoucnost,“ vypráví spisovatel Alex Fynn, autor knihy o Arsenalu.
„Hlavním důvodem, proč přicházím, je, že miluju anglický fotbal. Kořeny hry jsou právě tady. Mám rád i ducha této hry. Líbí se mi, jaký duch vládne také v Arsenalu a jaký má tento klub potenciál,“ uvedl tehdy šestačtyřicetiletý rodák ze Štrasburku na své inaugurační tiskové konferenci.
Kulturní revoluce
Z jeho slov by se dalo vyrozumět, že bude ctít místní tradice a nehodlá nic zásadního měnit. Opak byl pravdou. Už v první, neúplné sezoně spustil kulturní revoluci. Změnil tréninkový režim a především regeneraci a životosprávu.
Hráčům povolil po zápase jedno pivo, ale zatrhl jim společné popíjení ve dnech volna. Místo krvavých steaků jim před utkáním předložil kuře a těstoviny. A utrum byl také s nezdravými sladkostmi.
Přečtěte si také: Milníky anglického fotbalu VIII: Ani kdyby ses dal na modlení, Arsenale! (1989)
„V Anglii jedí všichni hodně cukru, a vůbec žádné vitamíny. Když jsem sem přišel, zjistil jsem, že se hráči cpou čokoládovými tyčinkami. Zakázal jsem jim to a oni pak na mě cestou na zápas pořád křičeli: Náčelníku, my máme hlad!“ zavzpomínal Wenger.
Hubnoucí kúru nařídil na základě zkušeností z Japonska. „Tam si lidé dají k jídlu vařenou zeleninu, ryby a rýži. Žádný tuk, žádný cukr. Proto tam taky skoro nepotkáte tlustého člověka,“ vysvětloval.
Povedené přestupy
Ne u všech hráčů se podobný přístup setkal s pochopením. Někteří přijali Wengerovy metody s nedůvěrou, až despektem. Premiérová sezona tak probíhala v oboustranných bolestech. Nakonec Kanonýři obsadili až třetí místo a o skóre jim utekla Liga mistrů.
Ročník 1997/1998 už byl o poznání jiný. Wenger měl poprvé k dispozici letní přípravu a přestupní období.
Zbavil se dlouholeté opory Paula Mersona a přivedl zvučné posily Emmanuela Petita a Marka Overmarse. Daleko více začal také sázet na osmnáctiletého mladíčka Nicolase Anelku.
Největší hvězdou byl ovšem »Nelétající Holanďan« Dennis Bergkamp. Vynikající nizozemský útočník, jenž proslul fobií z létání, dal 16 branek, stal se nejlepším střelcem Arsenalu a nakonec byl v hráčské anketě zvolen Fotbalistou roku.
Přečtěte si také: Milníky anglického fotbalu XI: Jak Cantona svým kung-fu připravil Rudé ďábly o titul
Báječný comeback
Ale nepředbíhejme. Arsenal začal ligovou soutěž nadějně, jenže koncem podzimu na něj dolehla krize. Od začátku listopadu do Vánoc utrpěl čtyři porážky a sen o titulu se vzdaloval. Po klopýtnutí s Blackburnem už bylo potřeba v kabině vyčistit vzduch. To se povedlo a Wengerův tým se postupně zvedal.
Přesto i nadále mluvilo vše ve prospěch Manchesteru United. Ten ještě 1. března vedl tabulku o 11 bodů a jeden bookmaker dokonce vyplatil ty, kteří sázeli na jeho prvenství. Jenže Arsenal měl tehdy tři zápasy k dobru. Navíc dokázal vyhrát vzájemný duel na Old Trafford 1:0. Odpíchl se tím k vítězné sérii, která trvala deset kol.
Neuvěřitelné se stalo skutkem. Kanonýři mohutným finišem přeskočili svého nejvážnějšího konkurenta a o jediný bod získali mistrovskou korunu. Poprvé po sedmi letech.
Double
Wenger se tak stal prvním nebritským manažerem, který vyhrál anglickou ligu. O pár dní později Arsenal zdolal ve finále FA Cupu Newcastle 2:0, takže slavil double. To se severolondýnskému klubu podařilo teprve podruhé v historii.
Wenger všem pochybovačům zavřel ústa. Dnes se mu celá Anglie klaní. Snad ani on sám by však při svém nástupu nevěřil tomu, že vydrží u kormidla 20 let, změní tvář Premier League a stane se nesmrtelným pojmem ve fotbalových učebnicích.
Přečtěte si také: Milníky anglického fotbalu X: Gangu šílenců šéfoval výtržník a provokatér Vinnie Jones
Příště: Spice Boys z Liverpoolu
