Fotbalový RADAR: Mahmutovič shořel a mýty o profesionální Plzni a amatérské Spartě se dál hroutí
5 min. čtení 16. ledna 2016
Zdá se však, že to nikomu nevadí. Znovu se ukazuje, jak pokřivené, až zvrácené je vnímání fotbalové veřejnosti, která na jedné straně toleruje zjevné omyly a na straně druhé pokládá sebemenší chybičku za znak diletantství. Představte si například, že by šéf letenského klubu Adam Kotalík do médií vypustil toto: „Krejčí je jeden z rošťáků, jehož je třeba mít na krátkém vodítku a ještě v odděleném výběhu od ostatních kanónů jeho ráže. Musíme ho držet nakrátko. A Brabcovi abychom pomalu dali GPS nebo bodyguarda. Několikrát mi oba foukali do balónků. Byli tehdy zelenější než balónky, do nichž dýchali.“ V živých barvách vidím, co by to vyvolalo za poprask. Fanoušci, novináři a experti by žádali hlavu všech viníků. Při každé příležitosti by se zmiňovalo, jak je možné, že funkcionáři soustavně přehlížejí tak zásadní porušení životosprávy. Takoví hříšníci by se navíc stali psanci v očích těch, kterým leží na srdci osud národního mužstva, jehož jsou tito hráči stabilními členy. A všechno tohle by se dělo naprostým právem. Jenže když se totéž přihodí v Plzni, přejde se to s úsměvem. Nejspíš proto, že holdování alkoholu se tam stalo jakýmsi koloritem, který k radosti z úspěchu zkrátka patří. Spousta lidí tak slova generálního manažera Viktorie Adolfa Šádka o zlobivých klucích Milanu Petrželovi a Davidu Limberském bere jako zábavnou historku spojenou s euforií z titulu.
Jistě, ten se zapít musí. Jenže v Plzni si někteří hráči zřejmě zvykli na to, že se oslavuje celý rok. A protože to okolí toleruje, jsou z toho pak daleko větší kauzy. Bodejť by však plzeňští představitelé vyvodili z chování svých zaměstnanců patřičné důsledky, když si všude čtou, jak je v klubu všechno profesionální, zatímco na Spartě pomalu neumějí udělat ani rozcvičku, protože v čele klubu stojí protekční flákači. Taková mediální chiméra by ukolébala asi každého. A stejné je to s obecným vnímáním přestupové politiky obou rivalů. Málokdo například řeší totální propadák Stanislava Tecla, za něhož Plzeň vynaložila minimálně 20, ale podle některých údajů až 30 milionů korun. Jihlavský odchovanec dal v barvách Plzně za dva a půl roku pouhých 17 gólů a jako velké zklamání odešel do Jablonce, kde se ho už rovněž chtějí zbavit. A co Ondřej Vaněk? Na toho Západočeši v létě 2014 získali práva na 55 procent za 20 milionů s tím, že později mohou za dalších 16 milionů mít zbývajících 45 procent. Tím se Vaněk de facto stal nejdražším hráčem v historii Synot ligy. Na podzim se tento bývalý reprezentant ani jednou netrefil. A s přínosem dvacetimilionové posily Jana Kopice to není o moc lepší. Pouhé dvě branky a jediná asistence v 16 startech je bilance hluboko pod průměrem a také pod možnostmi tohoto talentovaného hráče. Nevšiml jsem si, že by efekt těchto přestupů někdo výrazně kritizoval. Zato o Fabrici Picaultovi, Markusi Steinhöferovi, Marku Paixaovi a Francim Litsingim si čtu romány na pokračování. To proto, že jde o posily Sparty, kde je potřeba vždycky najít nějakého obětního beránka. Jednou je to ten, podruhé onen. Společným jmenovatelem je údajná nekoncepčnost a nesystematická sportovní politika. A tak tito břídilové postrádající jakýkoli smysl pro metodiku a vědecké počínání objevili pro Spartu třeba Wilfrieda Bonyho, který dnes střílí branky v Lize mistrů za Manchester City. Či Léonarda Kweukeho, aktuálně jednoho z nejlepších střelců turecké ligy. Nebo Juraje Kucku, člena základní sestavy slavného AC Milán. Za zmínku jistě stojí i Bekim Balaj, jenž má velkou šanci, že v létě pojede s albánskou reprezentací na mistrovství Evropy. Takový skauting je skutečně pro smích, že?
Sparta totiž dlouhodobě sází na cizince, které dokáže levně získávat, a pokud se jim daří, transferuje je s velkým profitem do zahraničí. Ne vždycky se to samozřejmě povede. Důležité ovšem je, že Picault, Steinhöfer, Paixao a Litsingi přišli zadarmo a ekonomické riziko bylo tedy naprosto minimální. Což je dost podstatný rozdíl v porovnání s velkolepými nákupy, které lze považovat za blamáž. A tím se vracím na úvod k tématu Mahmutovič. Plzeň za něj před rokem zaplatila deset milionů korun. Navíc poslala do Teplic hráčskou kompenzaci v podobě Jakuba Hory. Bosenský útočník dostal podle zákulisních informací luxusní plat ve výši tři a půl milionu korun ročně.
Přestup vyvolal velký ohlas a jako už skoro tradičně byla ve vzduchu cítit nálada, že nemehla ze Sparty zase jednou zaspala a nechala si utéct jedinečnou příležitost. „Plzeň je pořád o krok napřed,“ komentoval to dokonce i exsparťanský kapitán Tomáš Řepka. Když Mahmutovič v premiéře proti Českým Budějovicím dal jedné z nejhorších obran všech dob branku, Milan Luhový napsal: „Jsem přesvědčen, že Mahmutovič se stane nejlepším střelcem ligy.“ Rok se s rokem sešel a my můžeme bilancovat. Mahmutovič se v 23 startech prosadil jen devětkrát, přičemž v řadě případů skóroval za rozhodnutého stavu nebo proti slabším soupeřům. V evropských pohárech si renomé moc nenapravil. Jedna trefa proti Maccabi Tel-Aviv a pak na celý podzim jako když utne.
Vácha to trefil dokonale
Navíc se ukázalo, jak hlubokou pravdu měl sparťanský záložník Lukáš Vácha, když loni v zimě řekl: „Mahmutovič není hráčem pro Spartu. Hrajeme úplně jiným stylem, než on potřebuje. Do Sparty se nehodí.“ A dodal, že daleko platnější je pro letenský celek kapitán David Lafata: „Vidíte, jak David hraje zády k brance. Nemyslím si, že Mahmutovič je hráč, který by tohle zvládl.“ Ve Spartě to věděli všichni, i hráči. V Plzni to zřejmě zjistili až časem. Přitom bylo evidentní, že Mahmutovičovi svědčí styl, jaký předváděly Teplice – hra na kontry, kdy může čekat kolmou přihrávku do volného prostoru. Plzeň však v drtivé většině zápasů útočí do plných, což je způsob hry, který nesedl ani dalšímu brejkovému útočníkovi Teclovi. Je s podivem, že Viktoria udělala podruhé tutéž chybu. Navíc trenér Miroslav Koubek potřeboval pracovitějšího útočníka, a proto v rozhodujících momentech upřednostňoval bojovníka Jana Holendu. Brzy se tak ukázalo, že Mahmutovič nenajde v novém působišti potřebné uplatnění. Třeba i proto, že je v průměru třikrát za zápas v ofsajdu. A tak se velkolepá akvizice po roce s Doosan Arenou loučí a odchází zachraňovat nováčka z Olomouce. Sice jenom na hostování do konce sezony, ale ruku na srdce – letos mu bude 30 let a v konkurenci Michala Ďuriše a Michaela Krmenčíka mu nekyne žádná velká perspektiva. Zejména v klubu, který podruhé za sebou neuspěl v pohárové Evropě a možná bude muset radikálně snížit nafouknutý rozpočet. Zato Sparta sehrála v Evropské lize dvě skvělé partie se špičkovým bundesligovým celkem ze Schalke, bez porážky postoupila ze základní skupiny a může se těšit na jarní vyřazovací fázi. Nejspíš to bude tím, že v jejím čele stojí lidé, kteří fotbalu nerozumějí ani za mák a neustále jen jezdí na dovolenou. [poll id="56"]
