„Takže vy si mě pamatujete?“ Ano, Pavle Srníčku, navždy

Připadá mi to pořád jako zlý sen, ze kterého se musím probudit. Vždyť jsme se, Pavle, ještě před třemi týdny viděli na vánočním večírku Sparty. Rozdával jste úsměvy, křepčil na hudbu Paľa Habery a těšil se na svátky. Byl jste prostě plný radosti ze života. Zrovna jste se chystal na cestu do Anglie, kde vás tak milují. Možná víc než doma.

Proto jste tam odletěl propagovat svou novou knihu Pavel Is A Geordie – Pavel je Geordie, tedy člověk z Tyneside, z Newcastlu a okolí. Natolik jste tam zdomácněl, že vás tamní obyvatelé považovali za jednoho z nich.

Bylo to tak i u jednoho z mých nejlepších kamarádů, Colina, fandy Newcastlu United tělem i duší. Jako vánoční dárek jsem mu objednal vaši knihu, ale protože by nestačila včas dorazit, požádal jsem vás aspoň o podpis s dovětkem „Kniha je na cestě“. Vyhověl jste mi jako vždy ochotně a připomněl mi tak jednu starou příhodu.

Jednou jsem vzal Colina na Spartu, kde jsem měl s vámi domluvené setkání. Můj dobrý přítel se tak mohl potkat s člověkem, jehož obdivoval celé mládí. Byl to pro něj obrovský zážitek a prý jeden z nejhezčích dárků, jaké kdy dostal. Měl jsem krásný pocit z toho, jak se to celé povedlo.

Když jste si podávali ruce, zeptal jste se Colina: „Takže vy si mě pamatujete?“ Byla to zbytečná skromnost. Kdo by si nepamatoval legendárního brankáře, který patřil mezi generaci tzv. Entertainers – bavičů, kteří v polovině 90. let dopřávali příznivcům Strak týden co týden útočný fotbal plný nádherných okamžiků.

I Colin se té otázce musel zasmát. Ale zároveň věděl, že ta skromnost není falešná. Že jste tu otázku myslel vážně. Fotografii z toho setkání mám dodnes uloženou v archivu a často se na ni dívám. Zvláště v posledních dnech, kdy jste mě zarmoutil hroznou zprávou.

Je to až neuvěřitelné, že pár hodin před tím, než tragicky zasáhl osud, jsme spolu mluvili. Volal jste mi, že jste mi knihu přivezl z Anglie osobně. Byla to pro mě velká čest a měl jsem radost. Ta mi ale nevydržela dlouho.

Podvědomě jsem si říkal, proč člověk kypící zdravím a s elánem na rozdávání píše knihu. Jako by uzavíral svůj příběh. Vždyť to by měl přece udělat až na konci. Ani v tom nejčernějším snu mě nenapadlo, že jste svůj příběh opravdu dopsal.

Je to strašně smutné, ale vězte, že jste tu po sobě zdaleka nenechal jen tu knihu. Váš život byl tak bohatý, že se do ní ani všechno vejít nemohlo.

Znovu a znovu se mi vrací ta vaše otázka. „Takže vy si mě pamatujete?“ Ano, Pavle. Budu si vás pamatovat navždy. Sbohem. Ne, vlastně – na shledanou.