Bilance, která neoslní
Devětadvacetiletý Olivier Giroud přišel do Arsenalu v létě 2012 s vizitkou krále střelců Ligue 1, kde Montpellieru dokonce 21 brankami pomohl k senzačnímu mistrovskému titulu.
Arséne Wenger za něj zaplatil deset milionů liber a věřil, že v něm najde nového Robina van Persieho. Žel, to se nestalo. Giroudova bilance je sice více než slušná, ale v porovnání s předchůdci přesto neoslní.
Vždyť Holanďan van Persie dal v sezoně před svým odchodem do Manchesteru United rovných 30 gólů a vyhrál Zlatou kopačku Premier League.
Spalovač šancí
Snajpr ze země galského kohouta za ním v tomto směru výrazně zaostává. V prvním ročníku na Emirates Stadium skóroval jedenáctkrát, ve druhém – a zatím nejlepším – to dotáhl na 16 přesných zásahů a loni při nižším počtu startů zaznamenal 14 branek. Trefuje se tedy zhruba jednou za dva a půl zápasu.
Mohlo to být lepší, jenže Giroud je známým spalovačem šancí. V nedávném ligovém derby s Tottenhamem se klidně mohl trefit třikrát nebo čtyřikrát. Neprosadil se však ani jednou a byla z toho bodová ztráta.
Někteří fandové Kanonýrů jsou na něj už alergičtí. A nejsou sami. Když Giroud v reprezentačním dresu zahodil v zářijovém přátelském utkání se Srbskem několik příležitostí, francouzští příznivci ho vypískali. Ve druhém poločase dokonce musel být vystřídán.
Přečtěte si taky: Fotbalový radar: Nekompetentní Wenger se chová k hráčům jako ke kusu masa a riskuje, že je zmrzačí
První hattrick v Lize mistrů
Jako by se tenhle večer stal zlomem v celé Giroudově sezoně. Neúspěch ho zocelil a od té doby šel do sebe. Za poslední tři měsíce odehrál za klub a národní mužstvo 21 zápasů a připsal si 14 gólů.
Nejvíc se zaskvěl ve středeční bitvě v Lize mistrů na hřišti Olympiakosu Pireus. V kritickém okamžiku celé sezony vzal při neúčasti několika zraněných opor zodpovědnost na svá bedra a prezentoval se naprosto perfektním výkonem.
Dal svůj první hattrick v Lize mistrů, přičemž tentokrát prokázal vynikající efektivitu. Na tři branky mu stačily čtyři střely a pokaždé přitom trefil bránu. Kromě toho vzorně vypomáhal obraně. Na kontě měl i jednu klíčovou přihrávku.
Triumf mentální síly
Zkrátka a dobře – vedl mužstvo za úspěchem v roli výrazné individuality jako kdysi Henry. Svým sebevědomím a odhodláním naočkoval celé mužstvo a gólovými zásahy ve správných momentech je nasměroval za postupovým výsledkem.
Arsenal hraje nejlépe, když mu teče do bot. To je stará známá věc. Minimálně od května 1989, kdy v posledním kole vyhrál titul v přímém souboji s Liverpoolem.
Přečtěte si taky: Milníky anglického fotbalu VIII: Ani kdyby ses dal na modlení, Arsenale! (1989)
V posledních letech se Kanonýři pravidelně dokážou s nožem na krku vybičovat v těžkých zápasech k fantastickým výkonům. Vzpomeňme na to, jak na jaře 2012 málem otočili osmifinále s AC Milán po porážce 0:4 na San Siru. K postupu jim tehdy chyběl jen krůček.
Nebo jak o rok později po domácí prohře 1:3 venku málem zaskočili pozdějšího vítěze Bayern Mnichov.
A jak třeba loni na hřišti Monaka sahali po účasti ve čtvrtfinále, ačkoli předtím doma podlehli 1:3.
Postoupit ze skupiny v situaci, kdy prohráli úvodní zápasy a po čtyřech utkáních měli na kontě pouhé tři body, to je však naprostý majstrštyk. Byl to dokonalý triumf mentální síly Arsenalu, kterou ztělesnil Giroud. Často odepisovaný, zesměšňovaný a zatracovaný střelec odehrál životní zápas.
Jako příběh Marka Kincla
Trochu mi to připomnělo příběh Marka Kincla, který na den přesně před 12 lety rozhodl o výhře Sparty nad Laziem Řím a o postupu do osmifinále Champions League.
Ani vysoký útočník se u části letenského publika netěšil příliš velké oblibě. Ale v den D, hodině H a minutě M se dočkal velké satisfakce.
Vyhrál totiž sám nad sebou.
