Milníky anglického fotbalu IV: Čas se zastavil. Busbyho děti ale žijí dál (1958)

S trenérem vojáků k výšinám

Až do II. světové války Manchester United rozhodně nepatřil mezi giganty. Na kontě měl dva ligové tituly, přičemž ten poslední už byl hodně vousatý.

V roce 1945 se však kormidla ujímá bývalý hráč Manchesteru City a Liverpoolu Matt Busby a začíná nová etapa.

Skotský rodák do té doby neměl s trénováním výraznější zkušenosti. Nebýt války, mohl spíš ještě pár let na Anfield připravovat spoluhráčům šance, což byla jeho silná stránka.

Inter arma silent musae, jak se říká. Proto se i Busby musel začít věnovat něčemu jinému. Trénoval britské vojáky a šlo mu to tak dobře, že mu nakonec nabídli místo v Manchesteru United.

Šance pro mladíky

Brzy se ukázalo, že to byla správná volba. V roce 1948 vyhráli Rudí ďáblové po bezmála čtyřech desetiletích FA Cup a o čtyři roky později dobyli také korunu pro vítěze ligové soutěže.

50. léta byla na Old Trafford zlatou érou. Busby si totiž v pravý čas všiml, že mu úspěšný tým začíná stárnout. Proto dal šanci mladým odchovancům, které objevil a piplal hlavní skaut Joe Armstrong a asistent manažera Jimmy Murphy.

Při vyhledávání nadějných chlapců rozprostřeli síť, kterou neproklouzla ani myš. A velice dobře si hlídali, aby jim rekruta nevyfoukla konkurence. Nic neponechali náhodě.

O největším talentu Duncanu Edwardsovi se například traduje, že Busby čekal u hráčova domu večer před jeho 17. narozeninami. Jakmile udeřila půlnoc, zazvonil a podepsal s jeho rodiči smlouvu.

Výjimeční Busby Babes na scéně

Z rodinného stříbra rostla výjimečná generace. Byli to nejen dobří fotbalisté, ale zároveň měli ke klubu hluboký vztah, což se ukázalo být klíčové pro týmovou soudržnost. Už v raném věku začali porážet zkušenější soupeře.

A redaktor večerníku Manchester Evening News Frank Nicklin pro ně našel dnes už legendární přezdívku: Busby Babes – Busbyho děti.

Netrvalo dlouho a z Manchesteru United se stal nejlepší tým v zemi. V letech 1956 a 1957 vyhrál ligu s věkovým průměrem kádru 21, respektive 22 let. Tím si pochopitelně zajistil právo startu v Poháru mistrů evropských zemí.

Vzhůru do Evropy

Před neustále se lepšícím souborem se otevírala perspektiva i na mezinárodní scéně. Během pár let mohl dosáhnout svého zenitu a třeba překonat i tehdejší evropskou jedničku Real Madrid s Alfredem Di Stéfanem, Ferencem Puskásem a Franciskem Gentem.

Sezona 1957/1958 to alespoň dlouho naznačovala.

Angličtí šampioni postupně vyřadili Shamrock Rovers, pražskou Duklu s Josefem Masopustem a ve čtvrtfinále pak Crvenou zvezdu Bělehrad.

Osudný Mnichov

6. února 1958 odlétali po odvetném utkání z Jugoslávie domů a těšili se na svého semifinálového soupeře, kterým měl být AC Milán.

Charterový let měl mezipřistání v Mnichově, kde dotankoval palivo. Počasí tenkrát moc nepřálo. Mrzlo, napadla spousta sněhu a ranvej i samotný letoun byly pokryté vrstvou ledu.

Piloti se dvakrát snažili o vzlet, ale motory pokaždé zhasly. Pasažéři se vrátili do letištního terminálu a mezitím opět začalo hustě sněžit.

Edwards dokonce poslal domů telegram: „Všechny lety byly zrušeny, přiletíme až zítra. Duncan.“ Po chvíli však byl spolu s ostatními cestujícími opět povolán na palubu.

Krátce po 15. hodině začal třetí pokus o odlet. Ten však dopadl tragicky.

15:04

Letoun se sice rozjel a vzlétl, jenže rozbředlý sníh na ranveji jej zpomalil, takže se nepodařilo nabrat dostatečnou rychlost, a tím pádem pak ani výšku.

Za pár vteřin přišel náraz. Nejdřív do plotu obepínajícího letiště, poté do stromu a nakonec do budovy s palivem. Ta okamžitě explodovala. Čas Busby Babes se zastavil na 15:04.

Těm, kteří dorazili na místo havárie, se naskytl výjev z apokalypsy.

V troskách zdevastovaného letadla na místě zahynulo 21 lidí, z toho sedm hráčů – Geoff Bent, Roger Byrne, Eddie Colman, Mark Jones, David Pegg, Tommy Taylor a Billy Whelan.

Nepřežili ani tři zástupci realizačního týmu, dva členové posádky, sedm novinářů a další dva pasažéři.

Při převozu do mnichovské nemocnice zemřel také bývalý reprezentační gólman Frank Swift, který jel s výpravou jako redaktor nedělníku News Of the World.

V kolik hrajeme s Wolves?

Těžká zranění utrpěl i Duncan Edwards, označovaný za největší talent anglického fotbalu. Mnozí jej tipovali na příštího kapitána národního mužstva.

Tehdy jednadvacetiletý záložník měl komplikované zlomeniny nohou a žeber a především fatálně poškozené ledviny. Lékaři mu transplantovali umělou ledvinu, jenže ta způsobila vnitřní krvácení.

Přesto se pacient ptal na nemocničním lůžku asistenta Murphyho: „Jimmy, v kolik hrajeme s Wolverhamptonem? Ten zápas nesmím zmeškat.“ Vlci totiž byli největším konkurentem Rudých ďáblů v boji o titul.

Edwardsův stav se nejprve zásadně zlepšil, jenže pak se začal dramaticky zhoršovat.

Dva týdny bojovalo statečné Busbyho dítě o život. 21. února však svým zraněním podlehlo a stalo se osmou hráčskou obětí mnichovské katastrofy.

Nový začátek

Celkem v bavorské metropoli skonalo 23 osob, více než polovina ze 44 nešťastníků, kteří do letadla smrti nastoupili.

Přežil Busby, který se po zotavení vrátil k totálně zdecimovanému mužstvu. Vedle osmi zemřelých nemohl počítat ani s dalšími dvěma hráči, kterým těžká zranění ukončila kariéru.

Oslabené mužstvo pak v lize pochopitelně začalo ztrácet a místo obhajoby obsadilo až deváté místo. Pohár pro mistra putoval do Wolverhamptonu.

Nakonec však Busbyho děti přece vstaly z mrtvých. Doslova a do písmene.

Happy end 1968

Parta kolem hvězdného Bobbyho Charltona a kapitána Billa Foulkese, kteří nehodu zázračně přežili, to dokonce dotáhla až do finále FA Cupu, kde prohrála s Boltonem. Potrápila i AC Milán, ale do finále Poháru mistrů šli přece jen Italové.

Busby si to vynahradil přesně po deseti letech. Povedlo se mu totiž vybudovat druhou generaci Busby Babes, v níž hráli prim Denis Law a George Best.

Ti to dali dohromady s Charltonem a Foulkesem a v roce 1968 porazili ve finále Poháru mistrů Benfiku Lisabon.