Takových zápasů v sezoně moc nebude. Ale budou to asi ty nejatraktivnější.
Vyžadují totiž konkrétní strategii od soupeřícího mužstva.
Aktivní obrana
Zaprvé aktivní obrana. To znamená situace, kdy bude obranná linie soupeře vysunutá hodně k půlící čáře. Tím bude vznikat prostor mezi obrannou linií a brankářem, do kterého můžou hráči jako Matějovský nebo Hušbauer posílat kolmé přihrávky na rozeběhnuté útočníky.
Napadání soupeře
Zadruhé. Aktivní napadání soupeře ve větším počtu na polovině Sparty. Tahle podmínka souvisí úzce s tou první.
Pokud je obranná linie vysunutá, vzniká tím hodně zahuštěný prostor v oblasti středové čáry, který je důležitým předpokladem k presinku sparťanské rozehrávky už v samotném zárodku.
Tedy v okamžiku, kdy mají míč na svých kopačkách obránci nebo (a to je z pohledu soupeřů Sparty ještě nadějnější) defenzivní záložníci Sparty.
Těžkopádný Jiráček
Například takový Jiráček s tím má obrovské problémy. Přeci jenom je na něm vidět určitá nerozehranost a těžkopádnost.
V okamžiku, kdy je čelem k vlastní brance, dostává přihrávku od brankáře či obránců a musí se otáčet do hry (pokud ho nechce jen tak alibisticky vrátit zpátky), je velice náchylný ke ztrátě míče.
A to ve velmi citlivém prostoru, protože pak může soupeř vyrazit do rychlého brejku na statickou obrannou řadu. Záloha Sparty je často v takových případech zcela mimo hru.
Lafata se bát nemusí
Zpátky k Lafatovi. Obě dvě výše zmíněné podmínky u nás v lize můžou trvaleji v zápasech se Spartou aplikovat dva, možná tři týmy.
Takže David Lafata se o své minuty na hřišti bát rozhodně nemusí. Na druhou stranu to jsou zápasy s těmi nejatraktivnějšími soupeři, jako je Plzeň, Jablonec nebo Liberec. O Evropské lize ani nemluvě.
Uvidíme, jestli bude sázka na tuto strategii trvalejšího rázu, než byla v úvodu sezony vzývaná strategie se třemi obránci (kde jí je dnes konec).
