Za 21 milionů liber se tedy na konci přestupního termínu upekl přestup, po němž Pedrovi zbyla z červeno-modré kombinace dresu už jen ta modrá barva. Anebo ještě jinak, po symbolické stránce – „ostrovan“ se rozhodl prosadit na „ostrovech“.
Osmadvacetiletý Pedro totiž není rodilým Barceloňanem ani Kataláncem, pochází z Kanárských ostrovů. Narodil se na největším z nich, Tenerife, nyní tedy zkouší fotbalové štěstí v hlavním městě Britských ostrovů.
V Barceloně ovšem působil od svých 17 let a celkově se oněch 11 sezon nedá v jeho životě v žádném případě odepsat. I když v dresu prvního mužstva strávil jen 7 let a během nich dal jen 58 gólů, tedy 8,2 na sezonu, což není zrovna průměr srovnatelný s jeho velkým kamarádem Messim.
Přesto s Barcelonou srostl a zdálo se, že tomu tak bude až do konce jeho kariéry.
Ještě nějakou chvíli se budu cítit divně, když se rozběhnu na hrací ploše, zapojím se do akce, začnu něco vymýšlet a přitom kolem sebe nenajdu spoluhráče, jakými jsou Lionel Messi, Jordi Alba, Sergio Busquets nebo Andrés Iniesta. Hráčská léta v Barceloně, to byly dokonale zautomatizované kombinace, nacvičené situace a také možnost plně se spolehnout na invenci těchto velkých fotbalistů a skvělých kamarádů.
Pedro
Život fotbalového profesionála je však krátký a na větší šanci není možné dlouho čekat. A křídelník Pedro pročekal na lavičce Barcelony docela dost času. Určitě se ho dotklo, když katalánský klub neváhal s pořízením útočných hvězd Luise Suáreze a Neymara, čímž jeho pobyt na lavičce ještě více legitimizoval.
„Přesto ale vím, že Barcelona mě nechtěla prodat. V klíčový moment jsem naléhal spíše já, protože jsem cítil v týmu anglického mistra novou a možná poslední velkou šanci,“ říká Pedro. A dodává: „Začalo to telefonáty s Cescem Fabregasem, který se k podobné změně odhodlal přede mnou. Pak mi zavolal i manažer Mourinho a já cítil, že pro jeho tým mohu být opravdu důležitý. V dané chvíli mě důvěra tak velkého trenéra opravdu potěšila a nasměrovala mě k nelehkému rozhodnutí.“
Onen přestup byl už na spadnutí, když se Pedro ještě naposledy představil v soutěžním zápase v dresu Barcelony. Jednalo se o evropský Superpohár se Sevillou. Stav byl po základní hrací době 4:4, v prodloužení rozhodl právě střídající muž Pedro.
Kruh se uzavřel – na začátku svého působení u prvního mužstva Barcelony přišel v létě roku 2009 také jako střídající hráč na závěr utkání evropského Superpoháru se Šachtarem Doněck a rovněž ho gólově rozhodl.
A gólem se uvedl hned při svém debutu v Chelsea na hřišti West Bromwich Albion, kde ve 20. minutě otevřel – byť lehce tečovanou střelou – skóre.
V dresu Chelsea se může už v rámci této sezony utkat s Barcelonou, pokud na sebe mistři svých zemí narazí ve vyřazovací fázi Ligy mistrů. Ale Pedro přesvědčivě tvrdí, že on nebude nikdy slavit případnou branku v síti svého bývalého klubu.
Zvláště na stadionu Camp Nou na to nechci ani pomyslet. Tedy ne přímo na to, že dám branku – jsem profesionál a branky se ode mě v týmu, který mě platí, očekávají. Ale slavit gól vstřelený Barceloně… Ne, nezlobte se na mě, to z respektu k tomuto klubu nikdy nebudu!
Pedro
No, jako zápletka velkého fotbalového melodramatu to nezní špatně. Jen si to představte: běží prodloužení zatím nerozhodnutého finále Ligy mistrů mezi Barcelonou a Chelsea, když do hry v modrém dresu Londýňanů vstupuje malý křídelník s číslem 17…
A dál? Uvidíme! Třeba i ve skutečném přímém přenosu na O2 Sport.
