Na bujaré oslavy je ještě dost času. Na rozdíl od minulosti totiž na závěrečný turnaj postupuje 23 týmů (pořadatel bude v osudí automaticky). To je téměř polovina Evropy. Z tohoto pohledu nejde o pronikavý úspěch, nýbrž spíš o splněnou povinnost.
Samozřejmě můžete namítnout, že jsou země, které navzdory bohaté tradici a historickým úspěchům budou příští rok v zemi galského kohouta chybět. A nebudou to ledajaké týmy – Turecko či Nizozemsko, možná i Skotsko, Ukrajina a Bosna a Hercegovina. Ovšem otázka by měla znít: Chceme klesnout na jejich úroveň? Neměli bychom spíš pošilhávat po absolutní špičce, kam jsme ještě celkem nedávno patřili?
Vždyť v roce 1996 v Anglii jsme skončili druzí a o osm let později v Portugalsku jsme předváděli suverénně nejhezčí fotbal. Měli jsme vyhrát, jenže nás nachytalo Řecko se svou osobní obranou s liberem.
Bílkovi kritici
Nejčerstvější úspěch se datuje do roku 2012. Řada fanoušků i odborníků (příčí se mi napsat většina, i když to někdy tak vypadá) ovšem postup do čtvrtfinále mistrovství Evropy a těsnou prohru s Ronaldovým Portugalskem zpochybňuje, zesměšňuje a bagatelizuje. Poukazují na štěstí, pomoc rozhodčích i slabou formu soupeřů.
Důvod je zřejmý: na lavičce tehdy seděl Michal Bílek. Muž, jenž si v našem fotbale mnohé vytrpěl, a proto se mu ani nedivím, že v něm momentálně nechce působit. Jeho kritici totiž nechtějí vidět vynikající výsledky (double se Spartou, několikeré úspěšné záchranářské práce v Blšanech) a považují jej za trenérského diletanta. Uráželi jej, nadávali mu a neustále volali po změně.
Mezitím tento »diletant« jen tak mimochodem postoupil na Euro 2012, kam na rozdíl ode dneška neprošlo 23 mužstev, ale jen 14. Hrálo se totiž v Polsku a na Ukrajině. Síto bylo tedy daleko hustší. V kvalifikační skupině jsme narazili na mistry světa ze Španělska a bylo tedy jasné, že se budeme rvát přinejlepším o druhou příčku.
Nakonec jsme si přes baráž proklestili cestu až na finálový turnaj, kde jsme ve skupině za sebou nechali silné Rusko a domácí Polsko. V rozhodujícím klání proti pořadatelské zemi jsme se vypořádali i s absencí zraněného Tomáše Rosického.
Ano, na hru se kolikrát nedalo dívat. Ano, ve Skotsku nám pomohla nafilmovaná penalta. Ano, favorité často překvapivě nesplnili očekávání.
Odchod Husákových dětí
Nejsou snad ale tyto znaky společné se současným národním mužstvem? To by nikam nepostoupilo, kdyby třeba v Turecku neúřadoval rozhodčí v náš prospěch. Kdyby Nizozemsko hrálo aspoň na 80 procent svých možností. Kdyby si naši protivníci nedávali náhodné vlastní a polovlastní góly.
Navíc Bílek měl situaci složitější v tom, že musel téměř celý tým přebudovávat. V době jeho nástupu se totiž definitivně loučila slavná generace Husákových dětí. Už nemohl počítat s Janem Kollerem, Markem Jankulovským, Tomášem Ujfalušim, Zdeňkem Grygerou a Radoslavem Kováčem.
Pochopitelně mu vydatně prospěl herní a výsledkový vzestup Plzně pod Pavlem Vrbou. Tak jako samotnému Vrbovi zase v probíhající kvalifikaci pomohli hráči ze Sparty Bořek Dočkal, Ladislav Krejčí či David Lafata.
Zatímco totiž Bílek musel kádr radikálně překopat, Vrba přišel k hotovému a stavěl na hráčích, kteří už měli pořádnou porci zkušeností. Mužstvo mu tak stárne před očima.
Na Euro s nejstarším týmem historie
V červnu na Islandu nastoupilo v základní sestavě šest třicátníků: Petr Čech, Tomáš Sivok, Václav Procházka, David Limberský, Tomáš Rosický a Jaroslav Plašil. Věkový průměr zahajovací jedenáctky byl 29 let.
Teprve podzimní kalvárie se zraněními klíčových hráčů donutila českého kouče tým výrazně omladit a povolat mimo jiné další členy silného ročníku 1992 z bývalé jednadvacítky. Zda to byla z nouze ctnost, nebo dlouhodobý trend, to se teprve ukáže, až se všichni uzdraví a budou k dispozici. Zatím to totiž vypadalo, že na ME pojedeme s nejstarším týmem všech dob.
Jen Island se povedl
Když už měl Vrba tým předpřipravený a otlučený v těžkých zápasech, čekalo se, že s ním udělá avizovaný výkonnostní pokrok. Já jsem zatím ale nic takového neviděl.
Až na domácí zápas s Islandem, kdy jsme hráli opravdu velmi dobře a vytvořili si spoustu šancí, jsem zaznamenal jen záblesky toho, co Vrba se svými svěřenci kdysi nabízel v Plzni. A většinou to reprezentanti zvládli jen v části zápasů. Jinak je hra pomalá, upachtěná a bez nápadu.
Také proto jsme z 16 branek dali čtyři po střelách z dálky a tři po rozehraných standardních situacích. Jen málokdy jsme si mohli vychutnávat pohledné a vědomé kombinační tahy s rychlými náběhy a precizní finální fází. A zlepšovat se musí i obrana – zatím ani v jednom utkání pod Vrbovou taktovkou neudržela čisté konto.
To proti Kazachstánu či Lotyšsku nevadilo, protože jsme byli schopni soupeře přestřílet. V duelech s evropskými giganty to však může mít fatální následky.
Nepodléhejme euforii
Suma sumárum: podlehnout nějaké velké euforii by bylo bláhové. V týmu jsou jistě dobré signály. Nerezignuje za nepříznivého stavu, umí bojovat do konce a otáčet zápasy. Řada mladých hráčů je hladová po úspěchu a chce se zviditelnit. Podařilo se udržet pozitivní atmosféru a týmový duch.
Ovšem teprve za tři čtvrtě roku se ukáže, na co tenhle soubor vlastně má. Zůstaňme proto při zemi. K přehnanému optimismu není žádný důvod.
