Asi každému je jasné, že současné moderní telefony – smartphony, zde nebyly vždy. Je to vlastně jen velmi krátký úsek nedávné historie. A jak se tedy s telefony komunikovalo před tím?
Dnes je to snadné, vezmete do ruky telefon, odemknete ho a na displeji si uděláte, co je potřeba. Intuitivně prostě kliknete tam, kam potřebujete. Když začneme tím nejzákladnějším, což je uskutečnění hovoru, tak buď na numerické klávesnici zadáte číslo a stisknete zelené tlačítko volat. Ale asi častěji vyberete volajícího ze seznamu dříve uskutečněných hovorů, nebo si vyhledáte volaného v seznamu pomocí QWERTY klávesnice.
30 let pohodlí
Dekáda před rokem 2007 patřila GSM telefonům, které samozřejmě přežily i dobu smartphonovou. Ještě okolo roku 2010 je používalo hodně uživatelů, dnes je to však už jen hrstka. Často to jsou senioři, kteří se smartphonů bojí. Ovšem když se uživatel smartphonů vezme do ruky klasický mobil, tak už často tápe. Jejich menu není zdaleka tak univerzální jako u smartphonů, liší se i klávesnice výrobce od výrobce a vlastně to úplně snadné není.
Mobily se začaly světem šířit v osmdesátých letech minulého století. Do České republiky (respektive tehdejší ČSFR) přišly v roce 1991 v podobě analogového systému NMT, moderní digitální systém GSM odstartoval v roce 1996. Ale to není až tak podstatné, komunikace s telefonem byla podobná a my zůstaneme u mnohem rozšířenějšího systému GSM, který toho také samozřejmě uměl mnohem víc.
Paměť na kontakty a poslední hovory
Koncept drtivé většiny mobilů pro GSM byl stejný (v textu se budeme věnovat tehdejším přístrojům, ale uvedené zhruba platí i na současné tlačítkové mobily). Logicky lépe na tom byly modely z let 2000 a novější a existovaly i speciality s dotykovým displejem ovládaným dotykovým perem nebo s QWERTY mechanickou klávesnicí. V základu však měl (a vlastně i dnes má) klasický mobil numerickou klávesnici doplněnou o takzvaná funkční tlačítka. Nechyběly ani klávesy pro pohyb v menu a tradiční tlačítka pro uskutečnění a ukončení hovoru.
Pokud chtěl uživatel volat, zadal na numerické klávesnici číslo a stiskl zelenou klávesu. V podstatě každý obyčejný GSM mobil už měl seznam volaných čísel a ta bylo možné uložit do paměti. Někdy jen v rámci karty SIM, jindy do přístroje. Nebo bylo možné použít obě paměti. Ovšem obě s mezenou kapacitou, v počátcích na 100 čísel v každé. Samozřejmě bylo možné přiřadit k číslu jméno, ale obvykle bez diakritiky a s omezenou délkou.
Dokážete ještě napsat SMS na klasické klávesnici?
A jak se jméno zadávalo? Na numerické klávesnici měla každá klávesa přiřazená tři až čtyři písmena, abeceda tak byla zadaná postupně od dvojky po nulu. Speciální znaky byly umístěné různě, ty základní obvykle pod hvězdičkou nebo mřížkou, což byly klávesy vedle nuly ve spodním řádku. Že to není nic speciálního? No jasně že není, stejnou klávesnici, jen na displeji, uvidíte i na svém smartphonu při zadávání čísla. Klasika se prostě nemění a uvidíte tam i rozvržení písmen.
Jenže u smartphonu pro zadávání textu se přepne klávesnice do mnohem pohodlnější QWERTY, na té mechanické se třeba písmeno B zadávalo tak, že se klávesa 2 musela rychle stisknout dvakrát. A tak dále. Tehdy to mnozí uměli bleskurychle, dokonce byly soutěže o nejrychlejší napsání SMS. Dnes si to zkuste, není to vůbec pohodlné, bez praxe je to děs. Mimochodem, ony SMS byl vynález právě pro systém GSM. Tehdy změnily telekomunikace, dnes soupeří s mnoha messengery a i v případě SMS už vlastně často ani nejde o pravověrné SMS, ale o jiný protokol. Což zákazník ani nemusí řešit.
Psaní SMS na starém telefonu + vysvětlení klávesnice:
Nevýhodou klasických GSM telefonů byl malý displej. Na ty nejstarší a i mnohé levnější novější se na displej nevešlo víc než dva tři řádky textu, v extrému pak dokonce jen řádek jeden. Pro vytáčení čísla to samozřejmě stačilo, ale třeba u mobilů s jednořádkovým displejem muselo číslo a jméno ze seznamu rotovat.
Když se vydáme ještě o krok dál do historie, tak NMT a další systémy, tedy analogové mobily, fungovaly podobně, alespoň co se zadávání čísla týká. Neuměly SMS a celkové funkce telefonu byly i proti GSM přístrojům omezené.
Historie mobilního volání: https://blog.o2.cz/2023/03/31/uz-50-let-bezdratoveho-telefonovani-jak-sel-cas-pr123
Když byla tlačítka luxus a vytáčelo se na číselníku
Pro většinu obyvatel Česka byl do roku 1996 jediným komunikačním prostředkem vedle pošty klasický telefon. A vlastně to platilo globálně, ony analogové mobilní systémy byly drahé všude a jejich rozšíření se ani zdaleka nemohlo měřit s pozdějším nástupem GSM, nemluvě o současnosti. Navíc nástup GSM byl ve světě podobný jako v Česku, takže celý svět před devadesátými léty musel spoléhat na klasické telefony.
Ty modernější měly klávesnici stejnou jako první mobily, nebo dnes smartphony, tedy dvanáct kláves od jedné do nuly a tlačítka s hvězdičkou a mřížkou. Tak vypadají telefony pro pevnou síť i dnes, ale obvykle přidávají více či méně jednoduchý displej. Ty z osmdesátých a devadesátých let displej neměly a většinou chyběla i paměť na kontakty. Výhodou byla možnost vytočit poslední číslo. Podle sítě byla možnost informování o zmeškaném hovoru a na ten poslední se dalo volat zpět, aniž by však uživatel věděl, kam volá. Ale i to byla dobrá inovace, navíc některé modely měly integrovaný záznamník hovorů. Pokud jste chtěli komunikovat textově, tak jste museli napsat dopis a poslat ho poštou, nebo využít fax. Ale to rozhodně nebylo běžné vybavení domácnosti a to platilo globálně.
Vytáčení telefonu na rotačním číselníku:
Tuzemská realita však byla beztlačítková. Ať už doma nebo v telefonních budkách byly přístroje s vytáčecím číselníkem. A to by dnes pro mnoho mladších ročníků mohl být nepřekonatelný oříšek. Schválně si vzpomeňte, kdy naposled jste číselník použili a jestli kdy vůbec. Použití bylo jednoduché: Kruh měl otvory pro čísla od jedné po nulu. Pro vytočení čísla se postupně musel strčit prst do otvoru s daným číslem a po směru hodinových ručiček otočit číselníkem do zarážky. A tak dále pro celé číslo.
Proč byla i na číselníku písmena?
Paměť? Žádná nebyla. Displej? Žádný nebyl. Prostě mechanický stroj pro komunikaci. A samozřejmě, před vytáčením bylo nutné sundat sluchátko. Možná vás však překvapuje, proč i na takovém analogovém stroji jsou u čísel písmena v podstatě stejně jako dnes na vytáčení klávesnici. Třeba proto, aby si lidé čísla lépe zapamatovali, tak se uváděla v podobě číselná předvolba a následně pak třeba klíčové slovo. Příklad: 800 servis, což je v překladu 800 737 847.
Ale toto bylo běžné především v USA, kde si firmy nevybíraly často číslo podle nějaké atraktivní posloupnosti, ale právě podle transkripce písmen na číselníku. Samozřejmě to platilo i u novějších tlačítkových telefonů. Rozmístění písmen od dvojky po devítku je tak mnohem starší než se začalo používat u tlačítkových mobilů pro psaní SMS nebo zadávání textu do paměti telefonu. Ovšem prapůvodně to v USA sloužilo pro předvolby, kde dvojice písmen mohla udávat obvod či město. Nebo vybrané důležité kontakty. Takže se číslo uvádělo například LA 456 789.
Pokud se však vydáme do dřevní historie telefonování, tak první telefony žádný číselník neměly. Důvod byl prostý, tehdejší ústředny nebyly automatické. Hovory přepojovala živá osoba, takže se jen kličkou vytočila ústředna a operátorovi se řeklo, kam chcete volat. Takže jste ani nepotřebovali znát číslo, jen jméno volaného. Nutno dodat, že první automatické ústředny se lokálně objevily už na konci devatenáctého století.
autor článku
