Možná vás překvapí, že první televizní přijímače a vysílání byly dostupné už před druhou světovou válkou. Dnes je televize samozřejmostí, přesto se hodně diskutuje nad tím, jaká je její budoucnost. Současné technologie ji totiž značně proměňují.
Možná to bude pro mnohé překvapení, ale televizní vysílání je už docela staré. První plošné proběhlo už v polovině třicátých let minulého století v Německu. A už se jednalo o elektronické vysílání. Před tím se experimentovalo i s mechanickými systémy rozkladu obrazu. Příbuzné rádio není v komerčním provozu o moc déle, rozšířilo se ve dvacátých letech minulého století. Rozvoj televize byl logicky zpočátku pomalý, masivně rozšířená televize byla především v USA, kde televizní boom nastal po skončení druhé světové války. Ale i v Československu se začalo poměrně brzy, první vysílání začalo v roce 1953.
Koukej se, co právě běží
Televizní i radiové vysílání je specifické ve své linearitě. Pustíte přístroj a něco právě běží. Když se vám to nelíbí, můžete přepnout program, pokud jiný byl k dispozici a pokud ani tentokrát své zájmy neuspokojíte, můžete s klidem televizi zase vypnout. V principu tak televizní či radiová stanice určuje, na co se budete v konkrétním čase dívat. Divák se musí přizpůsobit, respektive může si čas naplánovat tak, aby se mohl dívat na to, co ho zajímá. Tento princip se zdá být přežitý, ale není to jeho konec, to určitě ne. Současné možnosti jsou však mnohem širší.
Televize (rádio) v každém případě změnila náhled na události. Před jejím rozšířením se informace veřejně šířily tiskem, ale to bylo logicky se zpožděním a jen v tištěné podobě, maximálně s nepříliš kvalitními fotografiemi nebo ilustracemi. Někde se něco stalo, noviny se o tom musely dozvědět, zpracovat informaci a vytisknout jí. Výjimečně samostatně, když se stalo něco extra, ale jinak se čekalo na vydání. Dřív noviny kvůli tomu vycházely i dvakrát denně, respektive některé vycházely ráno, jiné večer, aby zpoždění v informování bylo co nejkratší.
Televize je synonymum pro živé vysílání
Dnes něco nepředstavitelného, ale později si připomeneme, že to, jak zprávy konzumujeme v podstatě v živém přenosu dnes, nebylo běžné ani před nemnoha lety. Televize prostě boduje živým vysíláním. Přímé přenosy jsou samozřejmé a zajímavé je, že v počátcích vysílání bylo v podstatě každé vysílání živé, protože záznamová technika byla drahá, obtížně dostupná a její schopnosti nedostatečné. Dnes je situace jiná, živě se vysílají zprávy, sportovní přenosy a některé další pořady. Zbytek běží ze záznamu.
Televize se samozřejmě rychle vyvíjela. Byl to takový mobil minulého století. Doma ji chtěl mít každý, takže byl zájem o obsah i televizní přístroje. To posouvalo vývoj, podobně jako je to dnes s mobily. Od šedesátých let minulého století se začalo, opět především v USA, šířit barevné vysílání, následoval rozvoj kabelových televizí či satelitního příjmu a s tím obrovský boom v nabídce. Ale stále to bylo klasické lineární vysílání.
Pamatujete na videorekordéry?
Zlom nastal s příchodem počítačů a internetu. Toto kombo se stalo vážným konkurentem televizního vysílání, z kterého se postupně stala symbióza. Připomeňme, že to co dnes vybavíte stiskem pár tlačítek na IP TV, tak do konce šedesátých let bylo v podstatě nedostupné. Řeč je o domácím záznamu vysílání, tedy narušení oné linearity. První komerčně dostupné videorekordéry přišly na trh v sedmdesátých letech minulého století, boom přišel o dekádu později, to už byly videorekordéry omezeně dostupné i v Československu.
Dnes už video na kazety téměř nikdo nepoužívá. Možná máte ještě někde ve skříni schovaný starý videorekordér, ale používat ho, je opravdu jen nostalgie pro fanoušky. Ať už v podstatě komplikovaností obsluhy, nebo kvalitou záznamu. Domácí video bylo i významným konkurentem pro kina. Na film už nebylo nutné chodit, stačilo si ho koupit, nebo zajít do půjčovny. Ano, z dnešního pohledu opět archaické, zdlouhavé a pracné řešení. Ale revoluce to byla. Uživatel začal mít kontrolu nad tím, co bude sledovat tehdy, kdy bude chtít.
Nutno dodat, že ještě devadesátá léta minulého století, což není tak dávno, byla doba analogová. Přesto se v některých zemích začaly objevovat služby, které můžeme nazvat předvojem současného stavu. Tedy přetáčení sledovaného pořadu, konkrétně reklam a tak dále. Ale třeba v České republice nic takového k dispozici nebylo a třeba i kabelové vysílání se začalo objevovat až koncem poslední dekády minulého století.
Vysílače, satelit a kabel
Ještě musíme připomenout, že běžné televizní a i radiové vysílání má velkou výhodu v jeho distribuci. Řeč je o standardním terestrickém (pozemním) vysílání. Provozovateli stačí vybudovat síť vysílačů a signál je dostupný téměř každému. Vybudování vysílačů samozřejmě není levná záležitost, ale rozhodně je to rychlejší a dostupnější, než kopat přípojku do každého domu. Pro diváka to mělo tu výhodu, že když si chtěl pořídit televizi, tak mu stačilo zakoupit přijímač, anténu a mohl obsah sledovat. Anonymně a teoreticky bez poplatků.
I proto se stále platí v podstatě plošně koncesionářský poplatek za Českou televizi, kdo ho platit nechce, musí dokázat, že televizi nesleduje. Má to vliv i na televizní stanice. Ty veřejnoprávní poplatek potřebují, ty komerční vydělávají na reklamě. Situace je v tomto směru ve světě různá, u nás to jsou koncesionářské poplatky za televizi veřejné služby, někde jsou tyto stanice placené ze státního rozpočtu.
Alternativou v distribuci signálu dlouho byly jen kabelové televize a satelit. Oboje se rozšířilo především v osmdesátých letech minulého století. Satelit je dnes volbou jen pro poměrně úzkou skupinu zákazníků. Buď to jsou lidé, kteří potřebují sledovat zahraniční programy, které v regionu jinak dostupné nejsou, případně je důvodem odlehlost a absence jiných možností. Kabelovky samozřejmě žijí dále, v Česku i v zahraničí. Jen už fungují především pro internetové připojení, přes které distribuují IP TV, než ve své klasické podobě.
Doba digitální
Čímž se dostáváme do současnosti. I terestrická televize je digitální, což jsou i ty dobře známé DVBT krabičky nutné pro starší přístroje. Distribuovaný signál už není analogový. Naopak rádio ještě vysílá stále v hojné míře analogově, tam rozvoj digitálního vysílání DAB za tím televizním notně zaostává. Vedle pozemního vysílání je však stále populárnější to přes internet. Všeobecně se označuje IP TV a pro distribuci využívá internetové připojení.
Má to samozřejmě pro diváka nesporné výhody. Nabídka kanálů je obrovská a především technologické možnosti výrazně narušují onu linearitu. Většina poskytovatelů IP TV umožňuje přetáčení, zpětné sledování až několik dnů zpět a další vychytávky. Prostě místo přijmutí právě vysílaného programu si divák může vybrat, co chce vidět. Navíc mnohé nabízí i sledování filmů z bohatých knihoven. Vzpomeňme, že ještě nedávno bylo možné jít do kina, film si koupit na nosiči či zajít do video půjčovny. Dnes často není potřeba nic víc, než mít vhodnou televizi.
V každém případě musíme zmínit i další fenomén posledních zhruba deseti let a to jsou streamovací služby. Ty jsou velkým konkurentem samotné televize ale i filmu. Streamovací služby fungují trochu podobně jako IP TV. Jen se liší obsah. Místo distribuce lineárně vysílajících televizních stanic nabízí obsah vlastní. Dnes je to velký fenomén, který během nemnoha let dost zásadně proměnil celý audiovizuální průmysl.
Seriály jinak
Jako příklad poslouží seriály. To byla dlouhá léta vlajková loď televizí. Nové seriály či jejich pokračování byly největším lákadlem hlavních vysílacích časů v nejexponovanějších termínech. Měly totiž diváka přinutit vracet se k obrazovce. Každý díl běžel samostatně, obvykle jednou týdně. Stanice tak měla u oblíbených seriálů jistotu, že má diváka chyceného v určitých dnech na dlouhé týdny či měsíce dopředu.
Jenže streamovací služby na to jdou jinak. Natočí seriál a nabídnou ho divákovi hned najednou. Když bude chtít, může ho sledovat v kuse klidně několik dnů až do konce řady. A když už je řad víc, může si pustit i ty předchozí. To byla samozřejmě velká změna, která u diváků velmi zabodovala a to až tak, že ty nejlepší seriály najdeme dnes primárně právě na streamovacích platformách, nikoliv v televizi. Nebo je tam najdeme nejdřív a pak až v klasickém formátu v televizi. Streamovací platformy si totiž hojně pořizují i televize a to včetně těch českých. Ale i zde dochází k vývoji a některé platformy dostupnost nových seriálů lehce omezují. Tak nějak na půl cesty zpět k televiznímu formátu. I to dokazuje, že televize rozhodně mrtvá není.
V pokračování se podíváme na historii televizního vysílání v Československu a v Česku a také na vývoj samotných televizních přístrojů.
