David Sobišek: Na Slavii jsem prožil krásnou dobu života

Málokdo ví, že máš za sebou celkem pestrou fotbalovou kariéru. Kde jsi s tímto sportem začínal a jakými všemi kluby jsi na své cestě prošel? Začínal jsem na Hájích kousek za barákem. V nějakých sedmi letech jsem se přes nábor dostal do Slavie, kde jsem vydržel až do mých devatenácti. To byla skvělá doba, během níž jsem se propracoval do reprezentačních výběrů do šestnácti a sedmnácti let. Pak následovalo mé hostování na Vyšehradě, odkud jsem se přes anabázi v Českém Brodu dostal do ČFL na Viktorku Žižkov. Odtud do Horních Měcholup, které tehdy fungovaly jako takový farmářský tým Viktorky. To už ale nebylo na fotbal až tak času, navíc mě čím dál více limitovala různá zranění, na která jsem měl prostě smůlu. Ve spojení s mým civilním zaměstnáním to znamenalo, že už jsem musel fotbalu dávat míň a míň. Mým posledním angažmá byla nakonec Uhříněves. Když jsem si tam natrhl zadní stehenní sval, usoudil jsem, že asi nastal nejvyšší čas skončit. Do Slavie se rozhodně nedostane každý. Jak na červeno-bílou misi vlastně vzpomínáš? Hrozně rád! Strávil jsem tam nějakých dvanáct let, od žáčků až po profifotbal. Zatrénoval jsem si s hráči, kteří tehdy byli v reprezentaci. Pamatuji si třeba na jeden modelový zápas na Strahově, v němž jsem hrál na Frantu Dřížďala s Danem Pudilem. To byly pro mě hrozně krásné momenty. Navíc jsem tam zažil spoustu skvělých trenérů i spoluhráčů, na které dodnes rád vzpomínám. Byla to prostě krásná doba mého života. Někdy v té době ale začala tvá smůla na zranění, je to tak? To ano. Tenkrát jsem měl fakt dobře našlápnuto, hrál jsem za reprezentaci a všechno vypadalo slibně. Pak ale přišla jarní generálka proti Kladnu, na kterou už asi nikdy nezapomenu. V šesté vteřině druhé půle mě prošlápl krajní bek. Asi neustál fakt, že jsem měl proti němu v první půli navrch. Tak do mě vletěl po odehrání balonu a natrhl mi vaz v koleni. Bohužel péče ani následná rehabilitace tehdy nebyla skoro žádná. Hrozili mi operací, ale jí jsem se nakonec vyhnul. Měl jsem však od té doby blok v hlavě, můj návrat trval strašně dlouho. Navíc se přibalovaly další věci jako natržené úpony, problémy se zády či s kotníkem… Užil jsem si toho fakt dost. Ale to už vlastně jako dítě, neboť někdy ve čtrnácti mi doktoři našli druh streptokoka, kterého chytí jeden člověk z deseti milionů. No tak já jsem byl ten šťastný (s úsměvem).

Jak se to tehdy projevovalo? Začal jsem vyvíjet nějakou sportovní aktivitu a teplota mi hned vylétla na 38 stupňů. Doktoři si s tím dlouho nevěděli rady. Brali mi osm ampulek krve, absolvoval jsem nejrůznější vyšetření, ale pořád dlouho nikdo nevěděl, co mi vůbec je. To období bylo tenkrát hodně nepříjemné. Naštěstí však všechno dobře dopadlo. Když se vrátíme k tvému k osudnému zranění z utkání s Kladnem, znáš toho, kdo tě tenkrát fauloval? Znám ho dobře. Rok a půl od toho faulu jsem proti němu dokonce zase nastoupil. A abych řekl pravdu, měl jsem tenkrát krev v očích. Říkal jsem trenérovi, že chci hrát proti němu. Ne že bych ho chtěl zranit, to bych vědomě nikdy neudělal, ale šlo mi o to, ať ho srážky se mnou bolí. Co on tenkrát provedl, byla totiž obyčejná prasárna! To nemělo s fotbalem nic společného. Navíc jsem byl tehdy fakt na vrcholu. Trenér mi říkal, že mám nejlepší fyzické testy z celého dorostu. Pak ale přišel tenhle moment, který mi vzal celé jaro a po němž jsem už na tom zdravotně nikdy nebyl jako dřív. Přišel se ti ten hráč aspoň někdy omluvit? Ne, nikdy. Já vlastně ani nevím, jestli za to vůbec viděl červenou kartu. Po tom faulu jsem brečel bolestí, ale pan Suchopárek, tehdejší trenér kladenského dorostu, na mě ještě řval, ať vstávám a nesimuluju… Takže asi tak (usmívá se). Zmínil jsi, že ani péče ze strany tvého klubu nebyla na kdovíjaké úrovni… Musím říct, že tohle mě dost mrzelo. Ta péče prostě nebyla adekvátní, ani žádný fyzioterapeut se o mě nestaral, takže jsem si všechno musel dělat sám. Věřím, že dneska by se už něco takového nestalo. Tenkrát mi to ale přišlo takové, že zraněný hráč - byť reprezentant - na Slavii nikoho moc nezajímal. Prostě až se vrátíš, tak se vrátíš... Tu nohu jsem se samozřejmě snažil maximálně posilovat, ale nebylo to pro mě vůbec nic jednoduchého. Kdybych měl k sobě tehdy nějakého odborníka, asi by ten návrat byl mnohem rychlejší.

Jak tvá kariéra vypadala dál? Když jsem se dal konečně dohromady, dorost Slavie vedl Daniel Šmejkal. Pod ním to bylo skvělé, navíc si mě vytáhl i do juniorky. Po návratu hráčů z MS do 20 let jsem ale putoval zase zpátky a to už bylo horší. Neměli jsme výsledky, v létě se tak dost selektoval kádr a já odešel hostovat na Vyšehrad. Tvou další velkou štací byl až Žižkov, kam si tě vzal trenér Jindřich Trpišovský. Jak na tebe tehdy přišel? Našel si mě v Českém Brodu. Měl tam kamaráda, který mu dal echo. Párkrát se tak na mě zajel podívat a pak mě pozval do kempu, v němž se de facto slučovaly dva mančafty - Měcholupy a Žižkov B. K tomu si tam pozvali kluky na zkoušku, jako jsem byl já, takže nás na úvodní trénink dorazilo snad šedesát. Většina kluků postupně odpadávala, já ale zůstával dál a pak se dočkal smlouvy. Pamatuju si, že už tenkrát na mě udělal trenér Trpišovský obrovský dojem. Ačkoli to byla amatérská soutěž, on se choval jako naprostý profík. Měli jsme fakt super přípravu, o soupeři jsme věděli úplně všechno. Jak blízko nebo daleko jsi měl z béčka do prvního týmu Viktorky? Absolvoval jsem s ním několik tréninků a žádný velký rozdíl v kvalitě tam podle mě znát nebyl. My jsme ostatně měli být ti, kteří na kluky z áčka vytvoří tlak zdola. To se dařilo, v zimě ale přišly na klub existenční problémy. Žižkov už své béčko ve třetí lize zkrátka nemohl utáhnout a začal hráče posílat pryč. Já šel hostovat na farmu do Měcholup, kam se v létě posléze přesunul i trenér Trpišovský. I díky tomu tam vzniklo fantastické mužstvo, které válcovalo všechny ostatní. Když jsme ve 30. minutě nevedli 3:0, dědci na tribuně už byli pěkně naštvaní (směje se). Už v té době jsem věděl, že to trenér Trpišovský dotáhne hodně daleko. Pro mě osobně tam ale začala druhá etapa mých zranění. Měl jsem řadu zdravotních problémů, navíc jsem musel čím dál častěji chodit do své práce. Oni po nás chtěli, abychom furt trénovali, já se ovšem musel taky něčím živit. Nakonec jsem jim odpustil část dluhů a dal si od fotbalu oraz.

Na jak dlouho? Po půlroční pauze se mi ozvali z Jíloviště. Potřebovali pomoct se záchranou, já jim na to říkal, že jsem dlouho nehrál a že se zdravotně moc necítím. Jejich zájem byl však hodně intenzivní, tak jsem odehrál jeden zápas v rámci testů a oni mě pak koupili. Na fotbal mi už ale bohužel nezbývalo tolik času jako dřív. Skloubit to s mým zaměstnáním nebylo úplně jednoduché, navíc mi to bylo i blbý kvůli klukům, kteří chodili přes týden trénovat a já jezdil jenom na zápasy. V létě jsem jim proto řekl, že už na to nemám. Pak se ale ozval kamarád Michal Hrdlička s tím, ať to jdu ještě zkusit k nim za Uhříněves, který působí jenom v Praze a své domácí zápasy hraje o víkendu v 10:15. Tak jsem šel a vydržel tam rok. Během jara jsem si ale znovu zranil koleno, na podzim zadní stehenní sval a řekl jsem dost! Pak jsem skončil definitivně. U sportu jsi ale zůstal dál. Čím ses tenkrát živil? Dva roky jsem dělal v Rádiu Fortuna, kde jsem začal jako redaktor a později se vypracoval do role moderátora. Shodou okolností jsem tam potkal Radka Šilhana i Martina Štefla, mé nynější kolegy na O2 TV Sport. Staré tváře se tak zase sešly (směje se). A musím říct, že práce ve Fortuně pro mě byla skvělou průpravou. Už od dětství jsem vlastně hltal všechno o fotbale. Hrál jsem manažera a všechny důležité statistiky nosil pevně uložené v hlavě. Hrozně mě to bavilo. Táta se navíc v sázkařském odvětví vždycky pohyboval, takže jsem měl k tomu celkem blízko. Zvlášť tipy na střelce mě jako kluka hodně bavily. Naším oblíbencem byl Karel Poborský, který tenkrát kopal za Lazio a míval kurzy kolem 10:1. Toho jsme zkoušeli kolo co kolo (směje se). Vsadíš si rád i teď? Na českou ligu vůbec, to bychom nejspíš ani neměli. Dřív jsem si ještě rád vsadil, kdo se trefí v NHL, ale to už také není, co to bývalo. Teď si občas zkusím tipnout nějaký fight nebo americkou NFL. Hokej mi už ale přijde jako vyložená loterie.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- - Jaká cesta provázela Davida Sobiška na obrazovky O2 TV Sport? - Jaké to je zpovídat Pavla Vrbu nebo Petra Radu? - Co všechno musel absolvovat při zápasech Ligy mistrů - Jaké jsou jeho další cíle a plány? To se dozvíte z druhé části rozhovoru, který na našich stránkách vyjde v příštích dnech!