Když třeba začneme u Gunners, ti zažili sezonu s velkým minusovým znaménkem, i když nakonec nejspíš získají v tabulce BPL paradoxně víc bodů, než v loňském „stříbrném“ ročníku.
Teď to nejspíš vypadá, že zvítězí varianta „Wenger In“, protože francouzský kouč má v klubu pod palcem tolik věcí, že jeho odstřižení nejspíš potřebuje jisté „přechodné období“.
Tím spíš, že teď jakoby na trhu nebyla trenérská superstar, která by pokračování Wengerova odkazu byla hodná. A to zcela výjimečně nemyslím ironicky. Arsenal navíc vidí, co se už 4 roky děje v Manchesteru United po odchodu sira Alexe.
Týmu chyběl přirozený vůdce typu Tonyho Adamse a v druhé polovině sezony měl člověk občas pocit, jestli některé superstar dávají do hry skutečně celé své srdce.
[blog_program_info id=“14192031″]
Před začátkem sezony se předpokládalo, že se mezi kluby velké šestky nikdo nevmísí, a tohle očekávání se do puntíku potvrdilo, včetně výhledu, že Everton bude představovat k Top 6 takový kvalitativní „appendix“.
Malý zázrak Tottenham
Druhý rok po sobě zamíchal kartami na špici Tottenham, který dosud ekonomicky mezi naprostou elitu nepatřil. Co si budeme namlouvat, mezi 101 milionem liber, resp. 99,5 miliony, což je celková tržba Manchesteru United a Arsenalu z jednoho zápasu na domácím stadionu, a 44 miliony v případě Spurs, je sakra rozdíl.
Jestliže ale věříme na to, že se kluby po čistě sportovní stránce pohybují v jistých cyklech, je křivka Kohoutů strmě stoupající. Pokud se prezident klubu Daniel Levy „nezblázní“, nebo netají díry v rozpočtu nového stadionu, a nezačne rozprodávat své zářivé klenoty, bude parta obdivuhodně kočírovaná Mauriciem Pochettinem, hrát na špici i nadále.
Že Tottenham skončí v tabulce druhý rok po sobě nad oběma manchesterskými kluby i Liverpoolem, je takový malý zázrak. Na White Hart Lane, kde hráli plných 118 let, získali před zbouráním stařičkého stadionu plných 53 z možných 57 bodů.
Zasloužený mistr
Spurs byli jediným klubem, který dokázal aspoň opticky prohánět Chelsea; jasného a zaslouženého vítěze ligy.
Konverze portugalským tělocvikářem vnitřně rozloženého kolektivu v nedobytnou baštu, je podle mě majstrštykem Antonia Conteho, jehož mimořádnost nám možná dojde až s odstupem času.
Jakmile se Blues v nějakém zápase ujali vedení, začala z nich sálat slovy těžko popsatelné sebevědomí, až arogance, že Chelsea prostě tenhle zápas už nepustí. V tom se tým financovaný sibiřsko-londýnským oligarchou Abramovičem od dalších ambiciózních klubů lišil snad nejvíc.
Jestli bych měl vypíchnout ještě jeden další detail (přitom strašně důležitý), pak to byla absence zranění klíčových opor. Několikrát to vypadalo, že si David Luiz nebo Eden Hazard přivodili vážnější „bebí“, ale do příštího nebo maximálně přespříštího zápasu byli fit.
[blog_program_info id=“14192024″]
Pro srovnání Tottenham odehrál z dosavadních 36 ligových zápasů jen jediný (!) v papírově nejsilnější sestavě. Jestli měly Chelsea a Tottenham něco společného, tak defenzivního buldoka v záložní řadě. Mimochodem, kdyby se hlasovalo o nejlepší přestup roku, váhal bych právě mezi oběma středopolaři, které mám na mysli, tedy Kantem a Wanyamou, byť tedy skromný Keňan byl třikrát lacinější…
Jinak naprosto souhlasím s názorem, že nebýt renomé Pepa Guardioly, na lavičce Manchesteru City by dneska už dost možná neseděl. Třeba nakonec Citizens, jejichž útočná hra občas vypadá naprosto nedostižně, skončí třetí.
Celkově ale zůstal tým za očekáváním a ve velkých momentech klub s nespolehlivou obranou a brankáři selhal.
Liverpoolské ztráty s outsidery
Kdyby se hodnotil ročník čistě podle vzájemných zápasů „velké šestky“, honosil by se titulem s přehledem Liverpool.
Jenže když to na začátku ledna vypadalo, že si to LFC rozdá s Chelsea o titul opravdový, začal Jürgen Klopp prapodivně šachovat se sestavou, k tomu nepolapitelný Sadio Mané odletěl na mistrovství Afriky, vítězný duch se vytratil.
Liverpoolští ztráceli hloupě body se slabšími celky a ty jim v konečném účtování zatraceně chybějí. Přesto není pochyb o tom, že se na Anfieldu vytváří mimořádně silný celek. Případný odchod Coutinha do Barcelony by se ale kompenzoval hodně špatně.
[blog_program_info id=“14192032″]
Remízoví králové United
Manchester United sice v lize nastřádal pozoruhodnou sérii zápasů bez porážky, ale vysoký počet remízových zápasů Mourinhovu týmu přistřihl křídla.
United si nevytvářeli dost šancí a občas vyloženě nudili. Oproti svým hlavním rivalům dali o poznání méně branek. Zaujalo mě, jak José Mourinho na veřejnosti opakovaně „shodil“ svoje svěřence, ať už levého beka Shawa, nebo prý pomalu se uzdravující stopery Jonese a Smallinga. Přesto měřeno trofejemi nešlo o „marnou“ sezonu, zvlášť pokud se na Old Trafford postěhuje kromě ligového poháru taky trofej pro vítěze Evropské ligy.
[blog_program_info id=“14192011″]
Nad týmy z dolní poloviny tabulky se zkusím zamyslet třeba příště, oukej?
