Odpovídám: „To víš, že mám blok, do něj si píšu všechno, co mě napadne, co jsem dělal a tak, už hodně let.”
Franta se zatvářil nechápavě: „Vole, blog, ne blok. To už má dneska přece každý!”
Tak už i já. Nejdřív mě napadlo, že ho nazvu vzhledem k výše uvedenému i ke své komentátorské dlouholetosti Písničky starých zbrojnošů Jiřího Baumruka.
A zase ten Franta: „Zbláznil ses? Kdo by to četl? A je to moc dlouhý a dneska už nikdo nezná, co to znamená Písničky starých zbrojnošů. To je šílené retro!“
A mám to!
Retro Jiřího Baumruka.
Vždyť je přece tolik témat a historických momentů, ke kterým se lze vracet a hlavně, které je možné zasadit do žhavé současnosti.
No řekněte, není dost retro třeba finále Serena proti Venus na Australian Open znovu po 14 letech?
Nebo ženské semifinále s obsazením tří zralých třicátnic?
A co mužské finále legend Federer vs. Nadal? A mě moc zaujalo, že tři semifinalisté používají, a jak je vidět úspěšně, jednoruční backhand.
Nebo třeba z basketbalového soudku. Stále velký přínos mají pro svůj tým i v elitní Euroleague například Felipe Reyes, Juan Carlos Navarro nebo Rudy Fernandez.
Jejich zkušenosti – k nezaplacení.
Ještě před nějakými 30 lety byli třicátnici v mnoha sportech na odpis, dneska mají čtyřicátníci téměř nenahraditelnou úlohu a lukrativní smlouvy. To všechno je přece krásné retro!
Anebo takový Noriaki Kasai. V roce 1992 jsem komentoval v Harrachově jeho titul mistra světa v letech na lyžích. Pak přišlo jeho blonďaté období – pamětníci vědí. 25 let mezi nejlepšími! A on pořád skáče, a pořád výborně.
A naše dříve úspěšná lyžařka Hanušová dnes úspěšná cyklistika Nash. Dvě kariéry dělí bezmála 20 let, dvě období, dvě jména.
Česká Katka mi vlastně nahrála na příští téma.
Ovat nebo neovat? To je otázka.
