Divák má právo na informační servis, aniž by si musel zakreslovat rozestavení jednotlivých týmů či bez přestávky sledovat televizní obrazovku. Správná identifikace hráčů mu pomáhá v orientaci a vtahuje ho do zápasu, aniž by to často tušil.
Pro komentátora je to ale někdy velká výzva. A to především v úvodních minutách zápasu, kdy je to přitom pro diváka nejdůležitější.
Je to jako v divadle. Nejdřív musíte poznat hlavní protagonisty, abyste se mohli položit do jejich příběhu. Komentátor má přitom na správné pojmenování hráče často jen zlomek vteřiny.
Stadion vs. studio
Komentování ze stadionu a ze studia jsou z hlediska identifikace hráčů dvě odlišné disciplíny. Každý komentátor má v tomhle ohledu jiný přístup, jinou přípravu, ale problémy, kterým musíme čelit, jsou shodné.
Nejjednodušším identifikačním znakem jsou čísla na dresech. Nicméně velice často se stává, že v daný okamžik fotbalistovi na záda nevidíte. V takovém případě si občas můžete pomoci číslem na trenýrkách, které bývá zepředu. To ale nemají všechny týmy a navíc jsou tyto číslice velmi malé.
Zvláštní problém pak nastává při střídáních, kdy kamera zabírá hráče zepředu a od pasu nahoru. Pokud se vám nepodaří říct rychle jeho jméno, působí to jako pěst na oko.
Někdy vám dokonce není nic platný ani záběr na fotbalistova záda, protože barevná kombinace činí z dálky číslo takřka nerozpoznatelným. V tomhle ohledu je našim velkým favoritem například kombinace bílých a černých pruhů se zlatým číslem (Juventus) ale najdou se i jiné „lahůdky“.
Přečtěte si taky: Fotbalový RADAR: Catenaccio je v italském fotbale naštěstí už jen dávnou minulostí
Kolotoč zn. Bayern
Proto musíme mít základní povědomí o rozestavení hráčů. Většina komentátorů si rozestavení rozepisuje na papír. Pak můžete snáze identifikovat podle obvyklého pohybu hráčů. I tenhle přístup má ale svůj háček. Pro mě osobně byl noční můrou Guardiolův Bayern, kde se hráči během zápasu prolínali takovým způsobem, že například levý obránce klidně pět minut působil na pravém křídle, o pohybu zálohy ani nemluvě.
Identifikace v takovém případě připomíná spíš jízdu na kolotoči než seriózní televizní práci.
Světlá hlava Iniesty
Když selžou obě výše zmíněné metody, pak už nezbývá nic jiného, než se orientovat podle částečně identifikujících znaků. Těmi jsou například způsob běhu, barva pleti, účes a barva vlasů nebo postava. Například zlatá éra Barcelony přinášela oříšek spočívající v odlišení dvou záložníků Xaviho Hernándeze a Andrése Iniesty.
Oba dva měli velice podobná čísla (na dálku byla šestka od osmičky často nerozpoznatelná), hráli ve stejném prostoru a měli podobné úkoly, postavy, způsob běhu i vedení míče.
Možná si říkáte, jak je tedy bylo možné od sebe odlišit. Věřte nebo ne, mě pomáhal odlesk světel případně slunečních paprsků od jejich hlav. Iniesta měl na rozdíl od černovlasého Xaviho vysoké čelo a řidší vlasy a tak se na dálku jeho hlava jevila světlejší.
Někdy nám prostě ke správné identifikaci pomáhají i takovéhle maličkosti a občas je taková maličkost jako hledání správného jména opravdová alchymie.
