Na první pohled by mu všichni mohli jen závidět. Byl nadaný, bohatý, třikrát oblékl dres anglické reprezentace. Manažer Aston Villy John Gregory o něm řekl: „Uměl všechno to, co Thierry Henry. A mnohem víc.“
Stan Collymore patřil ke generaci liverpoolských Spice Boys a točily se kolem něj krásné ženy. Na vrcholu slávy míval podle svých slov až pět milenek denně.
Stal se tak populárním, že to dokonce dotáhl až na stříbrné plátno. Ve filmu Základní instinkt 2 mu femme fatale Sharon Stoneová připravila krásnou smrt. Těsně před ní jí v autě za jízdy… ehm, vraťme se raději ke Collymorově fotbalové dráze.
Nůžky na rozloučenou
Ta skončila předčasně, v pouhých 30 letech v průměrném španělském klubu Real Oviedo. Skončit takhle v zapomnění, to si snad takový střelec ani nezasloužil.
V Premier League se naposledy mihl v dresu zachraňujícího se Bradfordu na podzim 2000. Když dal nůžkami nádherný gól v yorkshirském derby s Leedsem, jeho fandové – a nebylo jich zrovna málo – stále ještě věřili, že svou uvadající pověst dokáže oživit. Jenže byla to spíš labutí píseň.
[fve]https://youtu.be/k3wBDUuUQUY[/fve]
Pak ještě následovala krátká a nepříliš vydařená epizoda ve zmíněném Oviedu a definitivní loučení.
Kde se to všechno pokazilo? Co se stalo s hvězdou, za kterou pouhých šest let předtím zaplatil Liverpool rekordních 8,5 milionu liber?
Odpověď najdeme v autobiografické knize Stan: Tackling My Demons (Stan: Poprat se se svými démony), již Collymore vydal ve spolupráci s novinářem Oliverem Holtem.
Boží pomsta trenérovi
Je to dost nevšední cesta do hlubin fotbalistovy duše. O svém mládežnickém trenérovi Rayi Trainovi z Walsallu napsal například toto: „Jednou jsem si pomyslel, že se na mě Bůh usmál, protože Ray se na tréninkovým hřišti zhroutil a dostal infarkt. Bylo to jako boží pomsta. V celým svým posraným životě jsem nikdy nebyl šťastnější. Jenže on neumřel. Malí sráči jako on neumírají.“
Těžko si představit někoho, který si přeje smrt svého kouče a ještě to veřejně přizná. Jenže Collymore byl jiný než ostatní. Tak trochu šílenec.
Svou přítelkyni Ulriku Jonssonovou napadl, takže se s ním rozešla. Rozbil si i manželství, protože neustále obcházel parkoviště a navazoval pochybné sexuální známosti.
Asi nepřekvapí, že lékaři našli Collymorovi hraniční poruchu osobnosti. Už na konci 90. let byl s depresí hospitalizován na klinice v Roehamptonu. A to ještě tehdy pořád byl hráčem Aston Villy.
Hoří, hoří!
Jeden čas ho choroba ničila natolik, že musel trávit 16 hodin denně v posteli. Jindy to bylo ještě horší, to dokonce uvažoval o sebevraždě. Deseti nejbližším poslal textovou zprávu: „To je konec, už toho mám dost.“
Ani léčení mu moc nepomohlo. Zanedlouho poté přestoupil do Leicesteru, kde na týmovém soustředění ve španělské La Manze spustil v hotelovém baru hasicí přístroj. Celé mužstvo okamžitě jelo s pořádnou ostudou domů.
Nakonec se sice dostal z nejhoršího, ale o roli profesionálního fotbalisty přece jen přišel. Stal se televizním a rozhlasovým spolukomentátorem, sloupkařem v deníku Daily Mirror a svého věhlasu využívá k tomu, aby varoval své nástupce. „Chci mladým hráčům pomoci, aby se vyhnuli nástrahám,“ říká.
Brouk v hlavě
Ví, o čem mluví. Sám měl skvěle našlápnuto, ale pak si chtěl vzít život. „Nezáleží na tom, jestli máte peníze, majetek, nebo dokonce děti. Záleží jen na tom, jestli nemáte v hlavě totální galimatyáš,“ upozorňuje.
Prokletý Collymore ho bohužel měl, a tak je jeho nedokončená fotbalová symfonie velkým mementem pro ostatní podobné talenty. Když se však dnes ohlédne, není se sebou nespokojený.
„Každý si myslí, že jsem ve fotbale nic nedokázal. To není pravda. Dosáhl jsem víc, než jsem mohl. Měl jsem skvělou kariéru,“ tvrdí o sobě hráč, který nezískal žádnou velkou trofej.
A přesto na něj milovníci Premier League asi nikdy nezapomenou.
