Arsenal Jindřicha ŠÍDLA: Welbeck, Welbeck. Tohle prostě chcete prožít!
3 min. čtení 16. února 2016
Ale přiznejme si: Stejně v ní na základě milostného příběhu jde o tu scénu, kterou si každý z nás mockrát pustil na YouTube. Arsenal ve žlutých dresech s nápisem JVC potřeboval nutně vyhrát v posledním kole na Anfield o dva góly – jinak by titul zůstal domácímu Liverpoolu. A ještě v 90. minutě to tak vypadalo, Arsenal vedl 1:0, jenže pak se stalo to, co ve svém ikonickém komentáři popsal televizní reportér Bryan Moore: „Arsenal spěchá do svého zcela jistě posledního útoku. Dixon dobrou přihrávkou našel Smitha, ten dává Thomasovi, který se probíjí středem hřiště, Thomas, It´s up for grabs now! Thomas! Right at the end! An unbelievable climax to the league season!“
Když si v neděli chvíli před třetí odpoledne stoupnul Özil k zcela jistě poslednímu přímému kopu zápasu s Leicesterem, vzpomněl jsem si na to: It´s up for grabs now. A pak se vznesl Welbeck, co hrál poprvé po 10 měsících, takže už asi mnozí zapomněli, že v Arsenalu vůbec ještě je –, a bylo hotovo. Komentář Sky Sport „Would you believe it?“ sice za Moorevou klasikou co do invence zaostává, ale já bych ho stejně neslyšel, protože jsem lítal po bytě a řval. Protože tohle si chce zažít a prožít každý fanoušek Arsenalu.
No a pak jsem se zase zklidnil, protože tenhle slavný gól pořád ještě znamená jen to, že máme na Leicester už „jen“ dva body ztráty a že to byl poslední domácí zápas se silným soupeřem, protože na jaře budeme hrát na Tottenhamu, City i Old Trafford. A to jsem samozřejmě ještě nevěděl, že Tottenham vyhraje v neděli večer na City, i když, milý Jiří Hošku, za tu penaltu byste se měli stydět nebo ji aspoň zakopnut na tribunu, jak by to udělal každý čestný hráč Arsenalu. Ovšem co čekat od Tottenhamu, že.
Strašidelný začátek a škodič Atkinson
Bylo to v neděli dlouho strašidelné. Akci vedoucí k přihrané penaltě Leicesteru samozřejmě zahájil cynický faul na Özila, jenže pak taky Lišky přeběhly asi tak 100 metrů, aniž by je zastavil někdo dřív, než Vardy naběhl na nohu Monreala. A ještě že je nezastavil Koscielny, protože by pak asi celkem bez protestů odešel s okamžitou červenou. O půli jsme na sociálních sítích kolektivně soptili vztekem nad rozhodčím Atkinsonem, tím proslaveným zločincem, co nám škodí, kudy píská. V druhé půli to už od něj bylo lepší: červená pro Simpsona byla samozřejmě plně zasloužená, protože kdyby měl Atkinson šanci zaříznout takhle nás, udělá to okamžitě. A to si ještě může Drinkwater gratulovat, že nešel za Simpsonem, protože jeho zákrok na Ramseyho by měla ještě zpětně stíhat londýnská metropolitní policie za pokus o těžké ublížení na zdraví. Po té červené to už byla jen otázka času, což jsou – jak známo – ty nejstrašnější chvíle v životě fanouška. Ramsey, Giroud, Sánchez, všichni by se na podzim z takových šancí trefili a bylo by po zápase. Takhle jsme čekali až úplně do konce. Mimochodem, pokud si komentátoři O2TV myslí, že takhle vypadá „brnkání na nervy“, moc by mě zajímalo, jak podle nich vypadá taková běžná nervozita. Ještě slovo o soupeři: veškerý respekt, i když to v druhé půli řezali trochu jak Stoke. Co s nimi trenér Rainieri dokázal udělat za rok, je skoro zázrak. A každopádně, Kanté je asi nejlepší fotbalista, který v téhle sezoně na Emirates hrál. Měl by tu od léta hrát častěji, nejlépe pořád. Takže tohle jsme zvládli. Pořád jsme ve hře, což se v půlce února už obvykle nestává. Ale letos, letos je to jinak: It´s up for grabs now!
