V listopadu je to jinak. Ráno se probudíte, v klidu, když rodina ještě spí, doděláte všechno, co jste nestihli během týdne. Uvaříte oběd, jen tak zkontrolujete, že venku není pořád pěkně, a pokud tam svítí slunce, stejně je ještě pořád hrozná zima. Koupíte na půl sedmou lístky do kina a pak se před druhou rozvážným krokem vydáte na procházku přes Hrad a Malou Stranu. Ještě i kafe a dort se ženou stihnete, ovšem pořád to máte pod kontrolou, a přesně ve čtyři sedíte u televize.
A jak to teda dopadlo?
V půl páté je ještě všechno v pořádku, protože „Na-nana-nananáná-Giroud-Giroud“.
No a pak je tři čtvrtě na šest, už byste měli za chvíli jít, abyste to stihli na čas, a vy se snažíte nějak citlivě ignorovat dotazy ženy: „A jak to teda dopadlo?“
Blbě to dopadlo. Nejhůř, jak mohlo. Jak v roce 2009, nebo tak někdy.
A víte, co je nejhorší? Ani ne to, že prohrajete 1:2 s West Bromwich Albion, protože tohle je, jak to všichni známe, „one of these days“: když se daří, tak se prostě daří. Vlastní gól, chybí krok, pak půl metru a nakonec ta srandovní Cazorlova penalta, u které si skoro sám zlomí nohu.
[related_program]
To se stává. To známe.
To nejhorší ale přijde, když v 53. minutě zjistíte, že už ten den podruhé střídáte, a že místo Artety jde na hřiště Flamini. A když si uvědomíte, že Arteta byl na hřišti od 14. minuty – místo Coquelina. A pak si ještě druhý den přečtete, že Coquelin bude možná mimo do března. Jestli je to tak, sezona v podstatě skončila.
Přečtěte si také: Favorité zaváhali, ligu vede senzačně Leicester
Bez Coquelina? To je vážně průšvih
Počet zraněných hráčů schopných hrát kdykoliv v základu se tím dostal na osm. Ale troufám si tvrdit, že Coquelin je největší ztráta a opravdový průšvih.
Ještě před rokem ho skoro nikdo neznal, to když se motal na hostování někde v Charltonu. Pak ho Wenger vzal zpátky, protože se mu jako každý rok v tuhle dobu rozpadla sestava a z Coquelina byl najednou jeden z nejlepších defenzivních záložníků Premier League.
Pamatuju, jak jsme na něj v lednu U Zábranských nevěřícně koukali, když likvidoval jeden útok Manchesteru City za druhým: skluz, sprint, skluz, pořád dokola, čistě, přesně. „Vidím Vieiru!“ volal jsem v extázi.
Arsenal tenkrát vyhrál 2:0, po hrozně dlouhé době to bylo VÍTĚZSTVÍ, na které jsme tak dlouho čekali. Venku. Na City. S přehledem. My tu ligu stejně vyhrajem! (Jednou. Ale od té doby to najednou nevypadalo tak nepravděpodobně.)
Teď máme Flaminiho. Máme po srandě
Jenže bez Coquelina ji nevyhrajeme, protože ji nikdy nemůžeme vyhrát bez špičkového defenzivního záložníka, do něž čtyřiadvacetiletý Francouz dorostl asi tak během dvou týdnů. A jiného než Coquelina nemáme.
Když se to občas někdo snažil připomenout v letním přestupovém okně, Wengerova odpověď zněla: Máme Artetu. Ano, a taky Flaminiho, kterého se nepovedlo v létě vyrazit ani prodat, takže je to „like a new signing – nová posila“!
Jasně, za měsíc a kousek začíná zimní přestupové okno, můžeme někoho koupit, peněz máme, že nevíme, co s nimi. To je ale vlastně dost přesné: Nevíme co s nimi.
A taky máme Artetu. Vlastně nemáme. Taky se v sobotu zranil. Máme Flaminiho. Máme po srandě.
[related_program]
