Redaktor deníku Sport Jan Vacek, mimochodem velký fanoušek Kanonýrů, na svůj twitterový účet po úterní prohře v Lize mistrů s Olympiakosem Pireus napsal zdrcující kritiku francouzského fotbalového profesora.
Dnešní skandální porážka s Olympiakosem jen podtrhla to, co tvrdím už třetí sezonu. Wenger musí jít. Rozklad pod jeho taktovou pokračuje.
— Jan Vacek (@VacekJan) September 29, 2015
Zpražil jej jednak za to, že nepostavil jedinou letní posilu: „A. Wenger v létě přivede Petra Čecha, jasně tím dá najevo, na koho se rozhodl vsadit. A pak ho nepostaví do klíčového zápasu? Šílenství.“ Přidal ještě jeden názor, který už bohužel není ojedinělý: „Wenger musí jít.“
Sezona „buď-anebo“
Přiznám se, že k tak vyhraněnému postoji jsem ještě nedospěl. Ale ta chvíle už se blíží. Jestliže letošní sezona byla označována za „make or break“, tedy „buď-anebo“, pak bude potřeba být v tomto směru důsledný. Nevykáže-li tým adekvátní pokrok, ať už herní, výsledkový či mentální, něco se změnit musí.
Příchody drahých posil Mesuta Özila a Alexise Sáncheze ve mně vyvolaly dojem, že Wenger konečně pochopil, co musí udělat pro to, aby byl londýnský klub zase tak úspěšný jako kdysi.
Jsou to kupecké počty: buď přivedete špičkové hráče a vytvoříte jim nadstandardní podmínky, nebo se rozhodnete šetřit. V tom případě ale tyto výrazné individuality půjdou jinam a navíc ztratíte opory, které jste už měli.
Případ šetřícího Arsenalu
Přesně to se Arsenalu stalo v hluchém období mezi lety 2005 až 2014. Téměř celou dekádu ztratil tím, že nakupoval jen lehce nadprůměrné hráče. Logicky tedy těžko mohl nahradit odchody Patricka Vieiry, Thierryho Henryho a Sola Campbella.
Na tento vývoj později zareagovali Francesc Fábregas, Samir Nasri a Robin van Persie. Usoudili, že tady cenné trofeje získávat nebudou, a šli za lepším.
Když letos v létě Wenger přetáhl z Chelsea Petra Čecha, slýchal jsem slova o tom, že je to poslední kamínek do mistrovského náhrdelníku.
Chybí hráči světového formátu
Věděl jsem, že takové naděje jsou plané. Mužstvo, které chce vyhrát titul, musí mít aspoň jednoho světového hráče v každé řadě. Arsenal má jednoho z nejlepších gólmanů na této planetě. Dobrá. Dokonce kvituji i to, že Wenger konečně začal mančaft stavět odzadu a ne obráceně. Ale kde je ten hvězdný stoper? Není jím stárnoucí a stále pomalejší Per Mertesacker, není jím Gabriel Paulista a už vůbec ne Calum Chambers.
A co štítový záložník, jakým býval třeba Gilberto Silva? Co útočník typu Dennise Bergkampa? A tak bychom mohli pokračovat dál.
Kádr Arsenalu je bezpochyby velmi kvalitní, minimálně na poměry Premier League. Ale k tomu, aby mohl třeba pomýšlet na triumf v Lize mistrů, mu chybí ještě pořádný kus.
[related_program]
Nervozita stoupá
Mělo se tedy vynaložit více finančních prostředků na jeho posílení. Jenže Wenger to neudělal, což je v době rostoucích příjmů za televizní práva nepochopitelné. Zatímco i dříve průměrné kluby jako Crystal Palace, Newcastle či Stoke vydávají desítky milionů liber za nové akvizice, Arsenal prostě koupí brankáře a hotovo. Žádné zvýšení konkurence, žádná snaha posunout úroveň hry výš.
A tak samozřejmě roste nervozita. Ligové výpadky s West Hamem, Liverpoolem a Chelsea se ještě povedlo smazat. Konkurence ztrácela také a tabulka je značně vyrovnaná.
Navíc Wenger má štěstí, že jeho tým vždycky uhraje ve správnou chvíli výsledek, kterým se hektická atmosféra trochu uklidní. Jako třeba minulý týden v Ligovém poháru na hřišti nenáviděného Tottenhamu.
Nebezpečný střet s Lewandowským
Jenže prohry s Dinamem Záhřeb a Olympiakosem už se jen tak odčinit nepodaří. V Champions League totiž na nápravu chyb není tolik prostoru. Navíc teď Kanonýry dvakrát čeká Bayern Mnichov, rozjetá mašina s šutérem Robertem Lewandowským, který dává góly jen tak z legrace. To může dopadnout hodně špatně.
Ale možná že by případný výprask byl pro Wengera tím správným budíčkem, aby si uvědomil, že je nutné rychle něco učinit. Jestli ho to neprobere, přestane se pomalu mluvit o jeho dávných zásluhách a každý mu začne předhazovat neúprosná fakta.
Trofejí je málo. Kde jsou příčiny?
Pouhé 2 trofeje za posledních 10 let. Neochota držet krok s velkokluby na přestupovém trhu. Absence vůdčích typů. Nízký výškový průměr a následkem toho prohry ve vypjatých zápasech s bojovnými a fyzicky lépe vybavenými soupeři.
Neustále se periodicky opakující zranění svalů, šlach a kloubů a tím pádem rozsáhlá marodka. Duševní selhávání ve zlomových momentech. Taktické chyby a zbytečně inkasované branky v důležitých utkáních.
A hlavně svéhlavost, s jakou si pětašedesátiletý elegán nenechá vymluvit svou pravdu. Je krásné mít vizi. Ještě důležitější je ale tuto vizi naplnit. Mnozí už přestávají věřit, že Wenger dovede předvídat vývoj fotbalu a v určitém okamžiku si před ostatními vybuduje nedostižný náskok. Spíš to teď vypadá, že zavedl svůj klub na slepou kolej.
Musí z ní rychle uhnout. Jinak se 20. výročí na lavičce Arsenalu taky třeba nemusí dočkat.
[related_program]
