Podminky cookies

Milan Hozda: Toho, co jsem díky Sametové revoluci mohl zažít, si nikdy nepřestanu vážit

Milan Hozda: Toho, co jsem díky Sametové revoluci mohl zažít, si nikdy nepřestanu vážit

Milan Hozda: Toho, co jsem díky Sametové revoluci mohl zažít, si nikdy nepřestanu vážit

Jednou z Tváří svobody je náš IT specialista Milan Hozda, který toho za svůj život stihnul opravdu hodně. V rozhovoru mluví o revolučních událostech roku 1989, které pro něj měly úžasnou dohru. Díky štěstí i náhodě se dostal na Pražský hrad, kde začal budovat počítačové sítě. Ve své době tak pomohl přiblížit kancelář prezidenta mladší generaci informováním na internetu. Velmi si také váží toho, že mohl být tak blízko Václava Havla a inspirativních lidí, kteří jej obklopovali, a kteří v mnohém změnili jeho pohled na svět.

Jak jste prožíval listopadové události roku 1989?

V té době jsem žil v Jablonci nad Nisou, kde jsem studoval střední školu. Sedmnáctý listopad 1989 je jeden den v kalendáři, který odstartoval sled dalších událostí, jež začaly ovlivňovat můj život, a které doběhly až někdy v devadesátých letech.

V Jablonci to asi nezačalo hned sedmnáctého…

Přesně tak, u nás se samozřejmě vše začalo hýbat až s několikadenním zpožděním. Musím říct, že jsem byl v těch revolučních dnech opravdu hodně zapálený do toho, co se kolem mě dělo. Potají jsme začali na jednojehličkové tiskárně vyrábět letáky, které jsme potom rozdávali a všude možně je vylepovali, abychom vysvětlili ostatním, o co se jedná. Nezapomeňme, že v té době neexistovaly mobily. Nebyl tu ani internet a možnosti hromadné komunikace tak byly velmi omezené.

To muselo být celkem dobrodružné…

Chodili jsme i do jabloneckých továren, do některých nás za dělníky pustili, v jiných na nás naopak zavolali milice. Byla to zkrátka šílená doba, která s psychologií lidí mávala na všechny strany, a nikdo nevěděl, co bude. Mnozí příslušníci SNB, kteří nás – studenty – často zastavovali a kontrolovali nebo i vyslýchali, ve skrytu své duše souhlasili s tím, co a proč děláme. Část z nich si uvědomovala, že jsou taky Češi, mají svoje děti v našem věku, a že vlastně ve skutečnosti chtějí to samé, co my.

Proč jste to vlastně všechno dělal?

To je jednoduché. Moje rodina tím režimem, který tu byl, docela trpěla. Můj děda přišel o celý svůj byznys, který vybudoval z ničeho, protože byl původně sirotek a neměl vůbec nic. Stal se úspěšným podnikatelem a díky únorovém převratu v roce 1948 o všechno přišel. A ještě si na něj pak ukazovali, že to je ta špatná třída. Moje máma kvůli tomu nemohla studovat vysokou školu. A v naší rodině byl po celou dobu těch „špatných“ let duch první republiky stále přítomný. Akorát mi všichni v rodině říkali, abych nesouhlas s režimem nedával nikde najevo, že prý jinak špatně dopadnu. Já chtěl mít svoji firmu, nechápal jsem, že všechno je všech. Všichni chodí v řadě. Já chtěl být individualista. Jen tak mi totiž dodnes život dává smysl.

To samozřejmě chápu…

Ale ještě tu byl další důvod, proč jsem o tu změnu stál. Chtěl jsem totiž cestovat. Měl jsem projetý celý východní blok, jak jen to šlo, ale chtěl jsem toho vidět víc. Já jsem nechápal, proč nám tohle není dovolené, proč si všichni ostatní cestují, a my nemůžeme. Komunisti tenkrát zapomněli, že i v tom malém množství filmů „ze západu“, které nám pustili v televizi, lidi normálně cestovali po světě. Sledoval jsem svého oblíbeného herce, Buda Spencera, který jezdil do Afriky, do Ria, do Hong Kongu a toužil jsem tam být taky. Po revoluci se cestování stalo mým koníčkem a navštívil jsem už přes šedesátku zemí.

Na vrcholku hory Mount Lamlam na ostrově Guam v souostroví Mariany v západním Pacifiku.

 

Jak na to vše, co jste tehdy dělal, pohlížíte dnes?

Musím říct, že tehdy jsme všichni byli hodně mladí a chtěli jsme něco, co jsme si mysleli, že je správné. Podstatné je, že jsme neměli strach, který pramení třeba z obav o rodinu, děti. Naši rodiče nás samozřejmě chápali, chtěli to samé, ale jednoduše se o nás báli, což už dneska dokážu pochopit. Kuriózní přístup měl ale můj dějepisář, který nám tehdy říkal, že dějiny jdou po spirále, takže jednou zase přijde „nový únor 48“ a my „uvidíme“. Nejlepší na tom pak bylo, když jsem ho za tři, čtyři roky po revoluci potkal v novém autě, koukám na něj a on se ke mně normálně měl a ještě se chlubil tím, že teď podniká. Dneska to opravdu beru jinak – když se mu zkrátka ulevilo, že už není to zlo, tak začal fungovat jako všichni ostatní. Ono to možná bylo tak, že všichni nebyli zlí, možná opravdu někteří z nich byli jenom zmatení.

Podívejme se na porevoluční léta. Dozvěděl jsem se, že jste hned po vysoké škole začal pracovat na Pražském hradě. Jaká tam byla v době vašeho příchodu atmosféra?

Na Hradě to v porevoluční době vypadalo trochu jako v cirkuse. Jezdilo se tam po chodbách na koloběžce, nemělo to žádnou vážnost. Ta se tam vrátila možná až o nějakých pět let později s příchodem Ivana Medka, který tam dělal kancléře. Byl to důstojný pán, který si dokázal sjednat pořádek. Nejen Hrad, ale celá země musela začít fungovat jinak – protože po revoluci celá republika připomínala spíš takový rozjařený bar.

Jak jste se na hrad vlastně dostal?

Děda, který se revoluce dožil, si pověsil na zeď fotografii Václava Havla a řekl mi, pokud chci něco dokázat, ať jdu za ním – za Havlem, ať se od něj učím, ať mu pomůžu. A mně se ta myšlenka zalíbila a řekl jsem si, co já vlastně umím. No, vyznám se v počítačích, tak já tam prostě půjdu a pomůžu.

S Václavem Havlem a první dámou na Pražském hradě

 

To byla docela odvážná myšlenka…

To ano, tak jsem došel na Hrad a řekl jsem jim, že jim pomůžu. Oni jednoduše odpověděli: „Tak jo, proč ne!“ Po revoluci jsem ještě stihnul prolétnout vysokou školou, bylo mi lehce přes dvacet a otevíraly se mi nové obzory. Prezident Havel dostal nějaké starší počítače darem od amerického prezidenta, ale nesáhl na ně. On měl raději tužku či psací stroj. Mně se ale podařilo ho přesvědčit, že když už přišel internet, tak bychom ho na Hradě měli používat. Pustili jsme se do webových stránek, založili diskusní skupinu, přes kterou jsme následně publikovali zprávy z prezidentské kanceláře do celého světa. Díky tomu šlo našemu prezidentovi napsat e-mail v době, kdy jiné hlavy států na internet ještě nahlížely jako na nějakou hru pro mladé. Na internet jsem pomáhal posouvat i tiskové oddělení. Začali jsme pravidelně publikovat podrobný program prezidenta. Na Pražském hradě jsem jednoduše řečeno dělal ajťáka, někdy se to blížilo i roli jakéhosi mostu mezi internetem a panem prezidentem Havlem, který sám si od počítačů stále držel odstup.

Muselo to být úžasné, setkávat se dennodenně s takovými lidmi…

Václav Havel – to byla ikona revoluce, člověk, který tuhle zemi ohromně proslavil. On totiž obětoval možná největší kus svého života a své svobody pro svobodu ostatních. Pro mě byl ale inspirativní člověk i již zmiňovaný pan Medek a beru za ohromné štěstí, že jsem se s ním mohl po té, co jsem z mládí znal jeho charismatický hlas jen z rozhlasové stanice Hlas Ameriky, dlouhou dobu setkávat každý den. V Ivanu Medkovi byla noblesa, ale zároveň velká přísnost, byl však zásadový především sám k sobě a očekával totéž od ostatních. Učil jsem se od lidí, kteří mi opravdu měli co dát a doufám, že to všechno téhle zemi ještě jednou vrátím. Když máte kolem sebe takové lidi, co můžete chtít víc. Už jenom díky tomu, že jsem tohle všechno mohl zažít, jsem na světě rád. Toho, že jsem v  mladém věku mohl být u té velké pozitivní změny, si nikdy nepřestanu vážit. Celou tuhle kapitolu už ale beru jako uzavřenou, protože si myslím, že jsme svobodná země.Svoboda je u nás podle mě dokonce větší než si lidé připouštějí. Vím o čem mluvím, naštívil jsem hodně zemí napříč kontinenty a jsem přesvědčen, že teď patříme k nejsvobodnějším státům na světě.

Ještě nám na závěr řekněte, jak jste se dostal do O2 a co pro firmu děláte?

Do dnešního O2 jsem přišel v roce 2000. Byl jsem povolán, abych v tehdejším Českém Telecomu zúročil svoje zkušenosti s internetovými službami a pomohl tomu, aby se z firmy, kterou tenkrát některá média nazývala brzdou českého internetu, stal technologický lídr. Jak se nám to podařilo, posoudí hlavně naši zákazníci. Doba se mění, z internetu je dnes běžná komodita a já aktuálně zodpovídám za tým lidí, který provozuje databáze. Staráme se tak o miliardy datových záznamů. Práce s informacemi mě naplňuje, i když vždy jsem tím člověkem „v zákulisí“.

Další příběhy lidí, kteří se účastnili Sametové revoluce, najdete na webu www.tvaresvobody.cz

Související článek U příležitosti výročí 17. listopadu hledáme tváře svobody, chceme jim veřejně poděkovat
Nahoru